Piráti ze Silicon Valley

Pár slov o velkém spiknutí, které kinematografie uvalila na technické profese. A o lecčem dalším. ____ Příběh o tom, jak Gates okradl Jobse, který předtím okradl Xerox, upadá do pasti, proti níž bojuje. Staví proti sobě zabedněný manažery a guerillový programátory, tedy to, čemu se docela úspěšně vyhnul rovnostářsky Social Network, ale současně podkuřuje jiným manažerům, těm filmovým, protože veškerý programování, který by diváci nejspíš neunesli, vypouští ve prospěch melodramatický storky. Suma sumárum tu máme jak spousty zbytečných postav a nepatřičných taškařic, tak silných dramatických momentů, současně ovšem beznadějnou absenci skutečně relevantních informací o programování a hardwarovém pozadí celé věci. Rekonstruuje se tu mýtus, nikoliv fakta. Jak se vtipně říká ve známé anekdotě, talentovanější a chytřejší byl z dvojice Wozniak/Jobs a Allen/Gates v obou případech ten první. Celá tahle podívaná, která věnuje prostor samozřejmě hlavně druhé mytické postavě, se tak ve svém jádru dotýká něčeho mnohem závažnějšího, než je fenomén počítačového průmyslu připomínající naši ranou politickou transformaci pod vlajkou neviditelné ruky trhu v počátku devadesátých let. Odhaluje se tu velké téma kinematografie a západního umění vůbec, kterým je vytrvalé ignorování techniky a negativní stanovisko k novověké vědě a moderní technologii vůbec: v hixploatacíh nemůžeme nevidět strach intelektuálů, metrosexuálů, různých pofidérních manažerů a obchodních cestujících s transcendentnem ze zručných, technicky zdatných lidí, kteří ke kuchání obětí právě technické nástroje rádi využívají, sci-fi zas musí být říznutá akcí (T2), cyberpunkem (Matrix) nebo komedii (Men in Black), protože pravověrnou hard sci-fi by nikdo nerozchodil, proto jsme svědky spíše melodramatických space oper, v nichž je sci-fi pouze kulisou. Nejznámějším příkladem je Lucasova hexalogie Hvězdných válek. Chytře na to jdou tvůrci jako Boyle nebo Kubrick, nemělo by nás ovšem mást, že Sunshine je ve skutečnosti audiovizuální pompou zakamuflovaná vztahovka/survival a 2001 filozofickou disputací o původu člověka a jeho bytostné podstaty. Modrým límečkům projevil ve filmech sdostatek solidarity snad jedině neorealismus, jinak v nich vidí scenáristé, rekrutující se převážně z humanitních fakult, přízemní profese nehodné pozornosti. Divákům zas není technické či analytické poučení po chuti z toho důvodu, že chodí do kina pěstovat a jitřit emoce. Z technických profesí dostávají na plátně prostor pouze vlastenecky-romantické figury požárníků udolávající katastrofický scénář, popřípadě stavební dělníci, kteří se ovšem ve Smrtonosné pasti 2 záhy vyprofilují coby lumpové. Filmovým postavám se často něco děje ve dne, kdy by měly makat, čili odtud povstává otázka, kdy vlastně pracují? Nikdy, jsou to buďto nóbl boháči, anebo odpadlíci. Zde bychom si měli připomenout, že jediným momentem v hollywoodských filmech, kdy vidíme proces produkce v celé jeho intenzitě, je, když James Bond proniká do tajného sídla zločinecké bosse a setkává se zde s intenzivní prací (výroba a balení drog; stavba rakety, která zničí New York atd.). Když zločinecký boss zajme Bonda a bere ho na exkurzi po své ilegální továrně, nejsou snad tyto scény nejbližším hollywoodským protějškem pyšné prezentace tovární produkce v umění socialistického realismu? A smyslem Bondovy intervence je přirozeně nechat tento prostor usilovné práce vyletět do povětří, abychom se konečně mohli vrátit k naší všednodenní iluzi světa, ve kterém se „dělnická třída pomalu stává anachronismem“. Kdybychom se měli pídit po příčinách toho všeho, mohli bychom konstatovat, že netechnické náměty převažují v kinematografii velkou měrou díky tradici evropského myšlení, které chápe rozvoj vědy a techniky jako úpadek kultury. S nedůvěrou čelí jejímu všepohlcujícímu vlivu, staví se proti otřesu vykořeněného člověka a bije na poplach, byť neslyšeně a nejednou pateticky. Velkým viníkem je také kamera, která neproniká k věcem, a nemůže proto zajisti jejich fungování, poněvadž tyto věci pouze snímá, zaznamenává a uchovává jejich povrch. Mezi kamerou a předměty zůstává nepřehraditelná propast, což není míněno nijak filozoficky, nýbrž zcela pragmaticky. Kamera coby zařízení stojí přesně mezi dalekohledem a mikroskopem, jejím smyslem je přiblížit se lidskému zraku, nikoliv prozkoumávat nejzákladnější složky vesmíru a odhalovat něco ze skryté povahy světa. Přitom jestli něco odlišuje film od ostatních umění, je to jeho techničnost. Ne že by nešlo zkoumat chemické složení barev u výtvarného umění, v sochařině geologii kamenu a tiskařský lisy v rámci výzkumných projektů literárních, ale kinematografie je technická esenciálně skrznaskrz. Důsledky daného stavu shrnuje znamenitě Allen v jednom ze svých bonmotů, kde tvrdí, že nejenom že není žádný Bůh, ale zkuste sehnat v New Yorku přes víkend instalatéra. Nevědomky tím naráží na situaci na západě, kde se nám nedostává klempířů a obuvníků, poněvadž každý študuje univerzitu. Na západě 15% lidí dělá a 85% filozofuje a managuje, na východě, v Čině, je tomu obráceně, a není pak divu, že se zvedá, když to tam vedou v opačném gardu. Zapomínáme soustružit a čalounit, říkají experti, a až nás východ předhoní, nebude se k čemu vracet. O Social Networku se sice mluví jako o naprosto ideálním filmu k promítání středoškolákům, aby měli chuť hlásit se na technické obory, jenže tím se míní spíše abstraktní obory digitálního věku než tvrdá manuálničina. Pak ale vidíme, proč bychom neměli opovrhovat bezskrupulózně buranským Discopříběhem o rozvedeným zedníkovi, který se rve se životem, a v Machete by nám pod žánrovým příkrovem neměla v mexičanech z jihu uniknout metafora českého stavebnictví o gastarbeiterech z východu, bez nichž by stavebnictví do pár hodin zkolabovalo. Potřebujeme perníkářky, ševce a zedníky, obnovit tradiční řemesla, třeba se i rozpomenout na oslavné budovatelské opusy o pracující mládeži, která po flámování procitla a našla smysl v dostavbě gigantické přehrady. Nevěřme nepřátelům techniky. Na světě jsou jen atomy. Vše ostatní jsou... fantómy. (23.01.2011) (méně) (více)