Vymítač ďábla

WILLIAM FRIEDKIN, THE EXORCIST (1973). ________ Očekávám horror. Jen mě trochu děsí ta číslovka. 1973? To bude zabitý odpoledne. Blééééééé. Ďábel přeci neexistuje. V tom se utvrzuje to rozumné ve mě. V tomhle dialogu s ním ještě dostanu možnost pokračovat. Odkojen Hitchcockovými filmy, necítím se nijak rozrušen sáhodlouhou expozicí. Naopak. Užívám si postupnou gradaci napětí. Zahušťovanou atmosféru. Pozvolné filmové vepisování "neexistujícího" do kulis normálně fungující reality. Tohle vepisování začíná být dosti intenzivní. Pro jistotu si to ještě zopakuju: Ďábel přeci neexistuje. Dobře. Tak proč mám tak divnej pocit? A sucho v puse? Proč cítím, jak mi po zádech stékají krůpěje potu? Dali jsme tomu jméno.. Říká se tomu STRACH. Jsou to jen reakce fyzickýho těla. To nezapřeš. Neokecáš. Obava před něčím, co neexistuje. Ukotvím se v realitě pokoje pomocí pevného bodu - sklenice vody na stole přede mnou. A film dokoukám. V pohádkách fungujou pravidla. Když se zlýmu vlkovi rozřeže břicho, vyleze Karkulka, a hned za ní Babička. Tak to mají děti rády. A zpravidla se jim nezvedá žaludek z toho, jak dopadl vlk. Tady žádný pravidla nejsou. Krucifix není pro zlo hráz, ale směšná rekvizita, berle, o kterou se nedá ani opřít. Zlo nemá hranice, nebo pěkně děravý. Navíc, vymítání ďábla není rituál, který by si autoři "vymysleli", pouze ho dovedně přibarvili. Jasně, já sedím tady v tom pokoji (Kde jsou všichni? To jsem v celý týhle haciendě sám?) a "to", co jsem teď viděl, byl film a bylo to "jen jako". Zbytky toho rozumného ve mě se opět ujímají otěží. Jen je to trochu jako droga. Popadnu Exorcist II. a pouštím se do něj. Nevěřím na "dvojky", a poučen prvním dílem se cítím silný v kramflecích, už přece se nenechám zaskočit. Zlatý voči. To ještě netuším, co mě čeká. Kamarádi, co mě před pár dny naučili pár nových zajímavých slovíček jako "joint", "pot" a co nejraději zahulí při sledování "COPS", se vracejí z výletu. Nevšímavě projdou kolem TV bedny, a nechají mě v klidu dokoukat. Mám to za sebou. Uff. The End. Z kuchyně: "Hey, Peter, don't you wanna come with us, we would love to show you something". Zní to moc lákavě. Sedáme do auta, a jedem do centra. Že by zas nějaký povedený striptýz bar? Ne. Za pár minut tam jsme. Ne. Jsme TAM. No to neee! Ujišťuju se, že jsou dveře auta zamknutý! Kolik je? Za chvíli půlnoc. Řečnická otázka: Jak často se vám stává, že Vám filmově děsivá "realita" narazí bez varování přímo, dámy prominou, do ksichtu? Ne ne, NEPŮJDU SE PROJÍT PO TĚCH SCHODECH, VY IDIOTI. Okamžitě mě odsud odvezte domů, nebo z vás zešílím... Autem se nese hurónský smích, ale taky úlevný zvuk startovaného auta. ... Věřte, mi, že POVĚSTNÉ SCHODY z Exorcisty nejsou žádná UMĚLÁ kulisa. Je to pitomej barák na dost divným temným místě přímo ve Washingtonu D.C.! Některý věci, by prostě měly zůstat jen na tom plátně. Jak to ten Friedkin v tom roce 1973 dokázal...? Post scriptum: Pro mě to bylo vůbec bohaté filmové léto: ještě taky Scorseseho Goodfellas a Coppolova Appocalypse Now. Všechno jsou to filmy, pronikly hluboko. Ještě jedno Post scriptum : Omluva za expresivní slovník. A: Ne, nemohl jsem psát o tom, "jak to bylo udělaný". Chytilo mě to pod krkem... (04.09.2008) (méně) (více)