Zločiny a poklesky

Zločiny a poklesky je (z toho co jsem viděl) určitě jeden z nejlepších filmů Woodyho Allena  (možná po debutu hned nejlepší),ve kterém ,,jenom´´ Woody použije patrně nejtrapnější nápad, který jsem u něj kdy viděl a to v souvislosti s pokaděným chlapem. Myslím si, že do fekálností se takový mistr dialogů na jeho místě pouštět skutečně nemusí. Trošku mě tímto nápadem na chvíli naštval a říkal jsem si, že tentokrát půjde o jeho slabší kousek. Ale naštěstí jsem se mýlil, až na tuto jedinnou hlášku to bylo vážně skvělé, skvělé, skvělé!! A ostatně: i  toho pokaděného chapa nakonec bez problémů odpustím, protože následné filozofování Woodyho v posteli (existuje nějaký důvod, který by to uspokojive vysvětlil?) s chladnou reakcí manželky (vstávám v sedm) měl přece jen svoje kouzlo.  Jinak se cítím s filmem naplno spřízněn, jako s málokterým jiným. Skoro bych si ve svých myšlenkách dovolil až  zajít tvrzení, že Woody prostě vzal kameru a natočil život. Jen je to pohled na život dosti hořký, přesto sympaticky .  Sledujete sice dvě zápletky (a tím pádem se může zdát, že i dva filmy v jednom), ale vůbec to nevadí, ba naopak. Souhlasím s Mr.Apache: Všechno, co je na Woodym opravdu dobré, najdete zde.´´ A (i když jsem ještě ucho)  napadá, mě, že všechno, co byste mohli v životě opravdu řešit, naleznete zde. V prvním příběhu sledujeme příběh očního lékaře, který se musí potýkat s následky své nevěry, na který je nabaleno hned několik dalších témat. Když byl dítě, tak vyrůstal v židovské rodině.  Jako v budoucím očním lékaři v něm nevyprchal dojem, který na něj udělal ,,pojem´´ boží zrak.  Jinak víru vždycky odmítal. Jeho blízký zákazník přítel ,,rabín´´,   o sobě tvrdí, že k životu potřebuje mravní základ,  odpuštění a především vyšší moc. Jinak by nevěděl, jak žít.  Svého lékaře, který si stěžuje na to, že ho dostihla realita,  nabádá, ať dá zraněným možnost odpustit mu. Zastává předsvědčení , že kdo uzná chyba, tak nalezne odpuštění. Je paradoxní, že tento člověk se svým vnitřním ušlechtivých  pohledem na svět, nakonec doopravdy oslepne, zatímco jeho lékař sice oslepne zase vnitřně - i když se nejprve povyšuje nad svým bratrem, který byl rovněž vychován s velkými nadějemi, ale nakonec skončil na odvrácenější straně společnosti. Díky jeho pomoci z podsvětí  se lékař nakonec  ale  dopustí zločinu, aby si zachoval svoji prestiž, protože se přece nenechá zničit nějákou neurotičkou  - ale  nic mu to  z jeho osobního prestiže nesebere. Slepota ho zásáhla morálně, ale narozdíl od jeho rabínského klienta ho žádné neštěstí nepotká. On může zůstat spokojený. Přestože je nejdřív stále v myšlenkách konfrontován se svou duchovní výchovou a vyjeví se mu obraz jeho rodiny, kde mu otec  vskutku moudře řekne, že cokoli, co vzejde ze špatnosti, nemůže skončit dobře a vražda se vždy odhalí. Sám lékař se poté zalekne, když si uvědomí, že on sám začal mluvit o vraždě. Nakonec ale nepotlačí názor své tety, že morálka, je pro co ji chtějí a jde ji i uniknout, což někdy může dopadnout osobním vítězstvím. Ostatně, na zamýšlení je i kontrovérznější trvrzení konfrontovaném s holocaustem, že Hitler taky spálil šest milionů Židů a prošlo mu to, s dodatkem, že kdyby vyhráli nacisti, na druhou světovou válku by potomci nahlíženi jinak, protože dějiny píšou vítězové. V lékaři nakonec tedy otcův názor, že život ve víře je vždycky lepší než pochybovací nezvítězí a naopak problému uteče. V příběhu je řešeno kvantum zajímavých otázek dohromady jako rozhodování se mezi těžkými volbami v životě, vyrovnání se s vlastním svědomím, konfrontace s duchovní výchovou, střet s realitou, potlačení bolavých vzpomínek, pomíjivost času atd. Nechme tento příběh shrnout filmem samotným: Mám vražednou historku. Řekněme, že jeden muž,  je velmi uspěšný, má všechno...A když ten hrozný skutek udělají zjistí, že ho sužují vyčítky svědomí. Jiskřičky jeho náboženské výchovy, které usudusil, se znovu probouzejí. On slyší hlas svého otce. Představuje si, že ho Bůh sleduje na každém kroku. Najednou vesmír není prázdný, ale spravedlivý a morální, a on ho narušil. Je na pokraji nervového zhroucení. A pak se jednou probudí, a ta krize zmizí. Zjišťuje, že nebyl potrestán. Naopak prosperuje. Je zpět ve chráněném světě.  - Ale může se skutečně vrátit?❤  Tuto námitku vznese hlavní postava druhého příběhu.   Tam sledujeme  vlastně typickou Woodyho postavu nadšeného milovníka filmů. Tentokrát muže, který přistoupí na to, aby natočil dokumentární portrét o svém nenáviděném švágrovi Lesterovi, aby získal peníze na svůj vysněný film o filozofovi Levym, o kterém nikdo neví. Během natáčení se seznámí s produkční, ze které je naprosto nadšený. Promítne si do ni všechny své milované Levyho teorie o lásce, ona je z filozofa taky v úžasu  a slíbí, že sežene na film peníze a pokusí se ho zařadit do výroby. Postava režiséra je nadšena, Konečně našel ženu, s kterou si rozumí, se kterou si může zobat z ruky, jak je úžasné chodit do kina přes den... se kterou se i shoduje na kritice švagra Lestera, který je prototypem všeho, vůči čemu se režisér vymezuje? No, to bohužel tak nevýjde. Tento příběh sice může působit oproti prvnímu méně závážně, až komediálně. Ano,  alespoň v té druhé zápletce nechybí vtip a tak jste někdy v napětí, jak dopadne komplikovaný příběh s vraždou v první zápletce, v té druhé se zase  i zasmějete, ale zároveň u Woodyho postavy opět naleznete jisté pochopení a ten jeho zápal pro věc je až dojemný. Líbí se mi už jeho první výstup ve filmu, kdy z nadšeného objevování starosvětského filmu s lidmi ve smokíncích přejdou s neteří po skončení do zapršeného rutinního dne (Všichni ve večerních šatech...Bylo by skvělé takhle žít. Tohle je hrozné.)  Navíc je  velmi snadné se vcítit do té idealizace milované bytosti. Za mě asi nejsympatičtější a nejdojemnější Woodyho neurotik. Ale v tom příběhu je bohužel i hodně smutku v ukázce, kam až může dojít bezbřehá idealizace nějaké bytosti. Když si někoho moc projektujeme svoje vlastní myšlenku, můžeme se dočkat, až takového hořkého zklamánání.  K tomu si připočtěme, že Manhattan končil myšlenkou, že odjezd do jiného prostředí může člověka změnit a sebrat mu to, co na má někdo jiný rád. Zde odjede Woodyho láska na pár měsičů pryč...a ten komu se dřív vysmívali je najednou skvělý.    No a i když mě Woody obvykle svým herectvím hlavně rozesmívá, tak zde mě na konci při strnulém pohledu na Miu Farrow jako přítelkyni Aldy málem dojal. Žena, která ztělesňovala  všechno po čem toužil, je najednou po boku muže, který ztělesňuje všechno, co nenáviděl. On si celou představoval, že je ji taky Lester  odporný. Přesto si vybrala jeho. To nemohlo nezapůsobit. Stejně jako celý tento film..., . U Annie Halllové jsem měl pocit, že jde film o pokročilé, co již za sebou minimálně  mají nějaký vztah. Tady mi ale ty lidské otázky, zajímavé myšlenky a až filozofickým rozměr sedl už teď. Stále je čeho si všímat a je tam tolik detailů! (třeba to co , Woody sleduje v kině, vždycky nějak souvisí   s děním ve filmu.) Mohlo by se zdát, že oba příběhy nic nespojuje, ale opak je pravdou. Oba hlavní hrdinové  se dopustitli poklesků, jenom za to nenesly rovnoměrné zasloužené následky. Ano, Woody dělal nějákou práci  jenom pro peníze, bez zápalu, točil neupřímně něco, čemu sám nevěřil a podle toho i dopadl výsledek. Ale tohle všechno dělal vznešených důvodů, abych dal světu myšlenky svého oblíbeného filozofa. Bohužel tato postava z ,,komedie´´ nakonec dopádá hůř než postava z ,,dramatu´´´. On se prosperity a štěstí nedokážku i když sám rozporuje, že se člověk může po zločinu vrátit do svého ,,starého světa´´ a tvrdí, že plno lidí by nedokázalo s něčím takovým žit. Jenomže, i když má takový morální postoj, spokojenosti se nedočká. On zkrátka moc kouká na filmy. Ale  tohle je život, ve kterém se musíme chovat racionálně, jak dodává oční lékař. Opravdu síla! Však si svůj film sám Woody jako autor popsal  sám: Chtěl jsem prostě zábavným způsobem ilustrovat, že neexistuje žádný Bůh. Že jsme ve vesmíru sami, a že tam není nikdo, kdo by nás potrestal, že v našich životech nenastane žádný typ hollywoodského šťastného  konce,  a že naše morálka závísí jen a pouze na nás.  Jsem sice věřící člověk, ale tahle kombinace dramatu, komedie a filozofického opusu byla dokonalá!! A to všechno podtrhl závěrečný monolog za doprovodu nádherné hudby, který to skvěle zakončil a musím si ho pouštět furt dokola.  Ten konečný potlesk je vážně příznačný.  Utváříme se tím, jaká rozhodnutí děláme. (04.03.2022) (méně) (více)