Tango

Možná jsem se nejdřív musel prodívat rapidně rozjetým startem a zvyknout si na styl humoru obsahující mj. množství sexu, šílené akce, vulgarismů i drobný fekál (explicitní prdění), možná jsem v takové ujetině potřeboval na scéně oblíbence typu Philippa Noireta, aby mě to začalo bavit. Nicméně s Noiretovým opožděným nástupem jsem si Tango přes původní odpor začal dost užívat. Takový černohumorný nářez skloubený se schématem road movie se každý den nevidí, ačkoliv Patrice Leconte nezapře zvolenými motivy a částečně i vedením děje silnou inspiraci Bertrandem Blierem (obzvlášť jeho Studeným bufetem). V souvislosti s tím oceňuji, že se Leconte nesnaží svůj zdroj inspirace vyloženě napodobit a tak místo absurdně a tajuplně stylizované mizanscény se tady často pohybujeme v klasicky civilním prostředí. Na druhé straně celkový zážitek z Tanga u mě pokulhává, nemám z něj nezapomenutelný dojem a přestože jsem se víckrát zasmál a některé scény jsou hodně povedené (fingovaná rybařina, první společné vyjednávání na zahrádce nebo později vážněji podaný rozhovor na hotelové chodbě s postavou J. Rocheforta), ke konci mi už děj přišel otravně zacyklený v množství zvratů. V tuto chvíli i proto nevím, zda bych se na Tango někdy podíval znovu, což je u mě při rozhodování mezi 3* a 4* u komedie rozhodující. Uvidíme časem. [70%] (15.08.2023)

Hodne prijemny prekvapeni, tohle bych od francouzu necekal. Komedie, ktera je vetsinu casu spis roadmovie, sprostejma slovama se tu nesetri, neustale se rozebiraj zensky a vztahy a cely je to ladeny strasne cernohumorne. Proste paradni dialogy a obcas fakt genialni hlasky, navic v podani trech dokonalejch hercu Noireta, Bohringera a Lhermittea, ktery fakt nemaj chybu. K tomu slusna stopaz 80 minut a vysledkem jsou hodne dobry 4*. (04.12.2008)

Příjemná, rozverná komedie s prvky černého humoru. Tři chlapi putují po celé Francii, aby zabili manželku jednoho z nich, protože od něj odešla a když ji nemůže mít on, tak nikdo. to je ústřední motiv celé, nápadité a dost "jiné" komedie. Je pravda, že to po většinu času vypadá, že to je antifeministický film, ale ve finále jsou za blbce zase chlapi. (08.06.2014)

ON „já si létám, já si létám s nadzvukovou rychlostí, mezitím (ONA), já si šukám, já si šukám s nelíčenou radostí a (ne)skrývanou bezstarostností“..... až se ucho resp. On utrhne a výsledkem je scéna alá A. Hitchcock- Na sever severozápadní linkou a kdo si počká, dočká se i Vertiga (Závratě). Osvědčená „prohnilá“ dvojice P. Noiret-T. Lhermitte (si) protentokrát přizvala do party R. Bohringera v lehce existenciálním snímku na téma „chlapi a ženy, dva naprosto rozdílné živočišné druhy“, aby se nakonec hl. hrdina dobral k dávno známému faktu, tj, bez nich to jednoduše nelze resp. je to o poznání horší. Možná by se slušelo podotknout, zaplaťpámbu za to. Nic to však nemění na skutečnosti, že podobnou situací (pravda, v drtivých počtech případů nikoliv tak (vy)hrocenou) jako hlavní hrdina, si projde velká část z nás. Kdo ne, tak za a) má „štěstí“, za b) ještě do této situace „nedospěl“ nebo za c) (sám sobě) lže. Na první pohled čistokrevná (černohumorná) komedie, avšak těch život. pravd, co zde zazní, nedá dohromady ani tucet vztahových dramat. Je vidět, že scénář nepsal žádný teenager, kterému teprve včera přestalo téct mléko po bradě, ale zkušený, životem otřískaný, několikrát profackovaný? pařížský matador P. Leconte resp. život sám. Navíc je vše servírováno s (jemným) humorem a nadhledem frantíkům vlastním. 91% P.S. „lékaři bez hranic, sestřičky bez kalhotek“…že by nové motto organizací na pomoc africkým zemím popř. (lehce) uvolněné pokračování populární hry bez hranic? Nikoliv, to pouze P. Noiret dává další ze svých život. „mouder“. Tak pozorně (Malarkey-i) poslouchejte a (při)učte se. Je čemu. Zajímavý (výstižný) komentář (pro mě): pakobylka (03.06.2013)

Drsným černohumorným pohledem se poodkrývají manželské a partnerské vztahy ve stereotypech, pádech i bizarnostech. Film má ostrý říz cynického chlapáctví. S chladnokrevně krutým nadhledem a v nevšední eleganci ukazuje svou důvtipnou hravost ironie. Experimentuje s absurditou podstaty temných přání a dostává se do svérázných a sofistikovaných úvah o nesnesitelnosti trvalého manželského svazku v bolestech běžnosti a otupělé nenávisti v kontrastu s trudnomyslností osamělého a přelétavého způsobu žití. Nedává odpovědi, ukazuje složitosti, krásy, bolesti, zrady, lásky, slzy, zkázy a naděje. Ten drzý styl je tou nejúčinnější zbraní působnosti svého vynaloženého úsilí. Ta jízlivá ironie má vznešený šarm chytrosti hloubky. Putování krajinou, putování myslí, putování životem, putování zážitky, putování pocity, putování možnostmi, putování na prahu života a smrti v jeho počáteční i konečné podobě. Hlavní postavou je ctihodný soudce (skvělý Philippe Noiret), nepřítel trvalého svazku mužů a žen. Cynicky využívá možnosti svého postavení k prosazování vlastních názorů na ženy a jejich zhoubný vliv na mužské plemeno. Jeho protipólem je pilot Vincent Baraduc (velmi dobrý Richard Bohringer) v plamenech citů i chladnokrevnosti pomsty žárlivosti. Netradiční cesta je pro něj svéráznou terapií na odpuštění vlastních hříchů. Trojlístek uzavírá soudcův ponížený synovec Paul (dobrý Thierry Lhermitte) ve zmatcích žárlivé potupy. Třese se v nerozhodnosti, strachu, odhodlanosti a hledání klidu. Z dalších rolí: atraktivní návštěvnice hotelu se smyslnou neústupností (šarmantní Carole Bouquet), dobrovolně trpící hotelový poslíček (pozoruhodný Jean Rochefort), unikající Paulova zklamaná manželka Marie (zajímavá Miou-Miou), manželství radikálně ukončující Madeleine (půvabná Judith Godrèche), Vincentova znuděná manželka Hélène Baraduc (půvabná Michèle Laroque), či taxikář jako prostředek pomsty (Laurent Gamelon). Je to inteligentní, je to stylové, je to vtipné. Je to nevšední a jedinečný pohled do nedorozumění, trápení i velikosti partnerských a manželských vztahů. Je to nevšední zážitek i poutavá zábava. (24.10.2016)