Aku no kjóten

Miikemu pomalu již šibe za hranici zábavnosti a jeho formálníma hrátkama neskutečně trpí příběh a postavy, které víceméně definuje akorát závěrečná performace s brokovnicí. Při té se ale všichni chovají tak neskutečně, ale fakt neuvěřitelně retardovaně, že to nespasí ani scéna, kdy učitel pozná studentku přičichnutím k jejím kalhotkám, přičemž je mu následně rozstřelena lebka tak důkladně, že kousky mozku rozmlátí objektiv kamery. (05.11.2013)

Že je mezi učiteli fůra psychopatů a všelijak mentálně nedovyvinutých nebo emočně nevyzrálých individuí, jsem poznal už na základce a pak i na gymplu. Zároveň ale naprosto souhlasím s tím, že když se mezi studenty rozšíří švindlování při písemkách, je nejlepší řešení celou třídu nemilosrdně a střelhbitě vodkráglovat. To máte jako se slepičím morem - i když se vám nakazí slípka třeba jen jedna, musíte pak vytlouct celej kurník, aby se to svinstvo nešířilo dál. Japonci opět dostáli své pověsti vyšinutých magorů, ale zároveň divákovi "nenápadně" naznačují, v jakém civilizačním okruhu brali k zápletce inspiraci: Pachatel si prozpěvuje Mackieho Messera, zajímá se o germánskou mytologii a žil dlouhou dobu v Ámošce. Každopádně tahle středoškolská zabijačka skýtá citlivému, přemýšlivému a humanisticky orientovanému divákovi spoustu příjemných pocitů, intelektuálních podnětů a inteligentní zábavy. Mně třeba dobře pobavila jazyková hříčka Todai/to die. (08.03.2018)

Takashi Miike zase ukazuje, jak je schopný režisér a jak moc se dokáže přizpůsobit. Ne, že by tohle nebyl drsný film, to střílení na konci je až moc realistické, ale tohle je hlavně film o tom, jak se šílenec může skrývat kdekoli. Takže milé děti, hlavně ve škole moc nepodvádějte, protože jinak budete mít pořádné problémy. (27.05.2015)

Měl jsem veliké štěstí, které pravděpodobně potká jen velmi málo lidí - vůbec nic jsem o Lesson of the Evil před zhlédnutím nevěděl. Takaši Miike není zrovna režisér, kterého bych sledoval a na jehož filmy bych se dopředu těšil, jeho styl mi zatím nikdy moc nesedl. No každopádně tohle je překvapivě civilní film (žádné míchání humoru, žádné WTF scény, násilí je hodně koncentrované, ale nikdy ne splatterově přehnané), který mě překvapil a potěšil především svou závěrečnou třičtvrtěhodinou. Že se snímek podívá do tak čistě hororových (slasherových) vod, to jsem vážně nečekal. (11.08.2013)

Bolo by divné napísať, že sa ako učiteľ stotožňujem? Ale blbosti bokom. Poitna Miikeho filmu je na začiatku v zavádzaní. V nesúrodosti informácií, ktoré Miike veľmi umne podáva kúskovito. A potom z toho spraví prvotriednu vyvraždovačku v štýle Battle Royale. Funkčné v mnohých ohľadoch. Hoci si to vyžaduje trochu divákovej pozornosti a tiež určité prižmúrenia. Miike klasicky tlačí na pílu ( čo považujem za viditeľné hlavne pri brokovnici s okom dávno mŕtveho kamaráta), ale to neznamená že je to nie je zábavné. Psychothriller je možno prehnané označenie, pretože sa jedná o mix rôznych žánrov a každý má určitú dominantu počas trvania filmu. Ale nemôžem hodnotiť inak, ako plným počtom, lebo ma to jednak pobavilo a jednak v rámci rozprávačských postupov nadchlo. (02.05.2017)