Fantomas kontra Scotland Yard

Ve vzpomínkách z dětství jsem měl tenhle film uchovaný jako ohromnou legraci (stejně jako třeba Četníky). Neměl jsem se dívat znovu. Takhle člověk akorát příjde o iluze. Bojím se, že se to týká většiny filmů s De Funesem. :o( Scénář tohoto dílu je slaboučký jako čaj a ani božský Louis ze mě více než dva tři úsměvy nevyloudil. Smutná záležitost. (02.08.2002)

Tak ani do třetice jsem na to nenašel nic naprosto úchvatného, proč by mě série měla dostat. Není to špatné, jen mi to prostě celkově nepřijde tak třeskuté, jak by mohlo. Je to více komediální, jsou zde další převleky, jednoduše to jede ve starých kolejích a snaží se to i o nějaký příběh, který v rámci gagů skoro zapadne. (06.12.2016)

Od dětství můj nejméně oblíbený Fantomas: a) nesnáším, když má někdo pravdu a ostatní mu nevěří a/nebo se mu vysmívají, v tomto případě navíc opakovaně b) hon na lišku mi připadá podobná zábava jako topení koťat. No, abych tenhle vážný úvod něčím vyvážil, budu se teď věnovat své oblíbené činnosti – tj. vysmívání se vzhledu a/nebo výkonům herců ve filmech. Takže coby prvního pána na holení si vezměme Maraise. Ten je v tomto ohledu nejvděčnějším objektem k posměškům, neboť není nad to, když se padesátiletý chlap snaží působit jako pětadvacetiletý mladík. K tomu účelu oplývá velmi energetickými, vzteklými gesty, které mi bohužel připomínaly majora Zemana, když má dva dny do menstruace. I obličejem je Brabcovi celkem podobný (doufám, že si to Brabec nepřečte, by puknul pýchou, zato Marais má štěstí, že už je mrtvý, ten by to asi prožíval naopak). Mimochodem, právě tvar tváře byl příčinou Fándorovy neporazitelnosti. Jak jste si jistě všimli, žádný padouch se ho nesnažil uhodit do ksichtíku, neboť dobře věděl, že by se nepěkně pořezal o jeho ostře řezané, mladické rysy. No a pod pulovrem nosil tento novinář nikoli noviny proti větru, ale patrně plech. U Fantomase mě zase v tomto díle fascinovaly jeho stavitelské schopnosti. Zatímco u nás poznají řidiči v okruhu stodvaceti kilometrů, když se silničáři snaží opravit nějaký ďůlek na cestě, on klidně předělá lord mekrašlejemu před nosem jeho zámek na bajkonur, aniž by onen lord cokoli zpozoroval. Funés tradičně překypoval svou energií, vzít dva takové a zapojit je do série a temelín se nemusí dostavovat. (27.11.2015)

Další do sbírky hravých detektivních parodií o zlořincovi mnoha tvářích, tentokrát z prostředí šlechty ve Skotsku. Opět kraluje popletený a horlivý komisař Juve (dobrý Louis de Funes) doprovázený Bertrandem (Jacques Dynam), jež se stanou tím, kdo pomůže Fantomasovi utéci, i když nechtěně. Jean Marais opět v kvalitní dvojroli neohroženého novináře Fandora a všehoschopného zločince Fantomase (s hlasem Raymonda Pellegriniho). Fandor má po svém boku svoji snoubenku, půvabnou fotografku Héléne (Myléne Demongeot) a spolu jsou na stopě zákeřného zločince neúnavně a neústupně. Hostitelem všech na panství je lord Rashley (Jeaan-Roger Caussimon), ale je to skutečně on? Nesmí se opomenout jeho žena (Francoise Christophe) a její milenec André (Henri Serre). Vznešené prosředí, strašení, tajemno, mystifikace, ironie a nadhled, hravost, napětí a smích a ve chvíli, kdy si všichni myslí, že je Fantomas zničen, on zase uniká, aby se vynořil. Ale k tomu bohužel už nedošlo (09.11.2010)

Klesnout za pět let ze 4* na 1* jsem i já považoval za velké sousto, ovšem má tvář, ze včerejška ještě znechucená, by mluvila za vše, kdyby vám ji bylo umožněné vidět. :) Fantomas kontra Scotland Yard je totiž demence. Samotného mě překvapuje, že zrovna Fantomas se pro mě stal sérií s největším kvalitativním výkyvem mezi dvěma částmi (Batmanův přechod z Schumachera na Nolana nepočítám). Tento šok mi zřejmě zároveň znemožnil si trojici Fantomasů zopakovat, neboť znovu sledovat zcela evidentní logické a faktické dějové přešlapy nehodlám. Co v jedničce a dvojce alespoň na oko fungovalo, to v trojce naprosto vypovědělo službu. Nejhorší muka mi přivedl scénář, nepracující se zákony tohoto ani Fantomasova světa. Takže v 1000 let starém hradu zničeho nic ze dne an den Fantomas postaví výtah vedoucí do jeho podzemního sídla, Funèsovi pro zábavu dává do jeho pokoje oběšence a jeho cvičení psi běhají převlečení za lišku po neznámém území kilometry po vůni buřtu na talíři. Všechny postavy bez výjimky jsou nechápaví tupci, blázni nebo v minulém díle umřeli. Marais je pro roli starý, mlátí desítky padouchů holýma rukama a chemie mezi ním a jeho snoubenkou nefunguje ani v těch nejvděčnějších místech. Funèsův důvtip už spočívá jen v tom, že neustále (nespravedlivě) peskuje svého poskoka a běhá po dvou chodbách monumentálního hradu v bílém prostěradle. Dva Fantomasovy nohsledy uvidíte i přestože byli oba minule prokazatelně zastřeleni. Hudba se skládá z dvou použitých motivů a několikrát se navíc opakuje, stejně jako záběry, které jsou při honu na lišku používány dokonce trojnásobně, ale stejně za moc nestojí. A závěr tomu nasadí korunu, neboť se zde recyklují černobílé filmy z druhé světové války (takže vzlétávají stíhačky, ve vzduchu je ale vidět dvojplošníky) a trvá asi 2 minuty. Něco takového bych nepřál ani největšímu nepříteli. (18.05.2008)