Piti Piti Pa

Musel bych se zpronevěřit svým zásadám a přesvědčení, kdybych Piti Piti Pa nadělil více než dvě hvězdičky, protože neustále zdůrazňuju důležitost scénáře a i na poměry mixu muzikálu a lehké letní komedie určené nejširším vrstvám má tenhle kousek scénář příliš jednoduchý a naivní. Přesto, když jsem si komedii po mnoha letech zopakoval, neskončilo to nějakým trápením, byla to relativně příjemně strávená chvíle se stárnoucím komikem, který se v pozdním věku našel a díky své mimice a energii dokázal nadchnout davy. Bohužel je tím jediným, co film táhne. Pravda, půvab tanečnic a kostýmy z pozdních 60. let taky nejsou úplně k zahození... Snímek je snad zajímavý i tím, že šlo o nejvážnější pokus tatínka Funese rozjet filmovou kariéru svého syna Oliviera. Inu nezadařilo se a synek se záhy vydal jiným směrem. Na pozdní večer nebo nudné deštivé odpoledne se Piti Piti Pa dá absolvovat a svoji cenu má nesporně i pro pamětníky a nostalgiky. Celkový dojem: 45 %. (18.07.2018)

Tak tohle je zase moje nejoblíbenější Funésovka. I když ono se to dá tězko říct u tak výtečného komika. Zápletka s neposkvrněným tanečním harémem a jedním anonymním novorozencem je fakt dobrá a herci z ní hodně vytěžíli. Bláznivá komedie, kde se problémy přelévají z jedné strany na druhou, a v podstatě o nic nejde. (24.07.2003)

Nejlepší jsou scény z Evansovy školy. Druhá polovina filmu (zájezd do Říma) mě už tolik nebaví. Nejlepší je bezesporu Evansovo vyprávění pohádky a jeho montáž telefonického rozhovoru. No a hudba, to je špička, zejména úvodní džemování a skladba "Judo". "Ani se nenamáhej a jdi šlapat." (183.) (08.04.2007)

Nápad není tak špatný, ale ve výsledku se to vůbec nepovedlo. Funes není žádný přelomový tanečník a v roli choreografa je dost směšný, i když se snaží sebevíc. Bohužel ale ne svým cholerickým výstupem, ale tím jak se do role zoufale nehodí. Další vadou filmu je spíše protekčně dosazený Funesův syn Olivier, který vůbec, ale vůbec neumí hrát. K tomu ještě hodně hloupá hudba, ještě hloupější taneční choreografie a máme tu smutně podprůměrnou záležitost, ve které mě tentokrát zklamal i samotný Louis. Jaká škoda... (06.12.2009)

Tak nezaměnitelně blbé, jak může být snad jen klasická francouzská komedie. Tak blbé, že mě to až nutilo k pozornějšímu pohledu, jestli to ti Francouzi s humorem nemají prostě nějak jinak. V některých momentech se mi skutečně zdálo, že se mi to „jiné“ otvírá, třeba při obdivování sochy nebo v úvodu, když z auta vystoupivší de Funés posléze osloví všechny za ním stojící řidiče. Ale tam je to hmatatelně přes čáru, co počít se všemi těmi momenty prostě jen blbými, nevím. Celý film je z nich poskládán (a ještě blbě). V jednom momentu jsem však byl silně zaskočen, nevěděv náhle, na čem jako divák jsem. Byly to ty nekonečné vteřiny, po něž de Funés zkoumavě civí do právě zakoupeného nočníku. To jakoby hluchoněmé místo nesmyslně dlouhého zkoumavého civění mě oslnilo jako blyštící se diamant ve strusce. Pokud jde o standard, dost podařená je rodinka Siciliánů. Ale proč jsem se na to vůbec díval, když už dávno vím, že všechny tyhle „klasické pecky“ (obzvláště s de Funés), v dětství milované, jsou tak blbé, že se na ně dospělému dívat ani nejde? Proč dvě hvězdičky, když i tu jednu bych dal leda z milosti? Proč? Protože Piti piti pa. V dětství jsem to viděl asi dvakrát, naposled snad v deseti letech. Utkvěla mi vzpomínka jen na schéma „napružený směšně přísný taneční mistr Funés, nezbedné mladé tanečnice, konečný úspěch“. A samozřejmě na refrén Piti piti pa a taneční kreace v oné povrchně módní, avšak elegantní estetice barevných zápaďáckých časopisů (ač v černobílé televizi). Pro tento dojem mi tento film tehdy připadal zvláštní, ke komediální zábavě jaksi přidával „vyšší uměleckou úroveň“. Ano, je to Piti piti pa, z nějž mě poprvé oslovila jakási náročnější úroveň. A mimo to (mimo to?), Piti piti pa bylo též mystériem sexu , v dobách, kdy jsem ještě ani nevěděl, že existuje něco jako pohlavní styk. Esence Piti piti pa, totiž to spojení směšného de Funés a jeho tanečnic, zůstala zachována i nyní. Je to především ta první scéna (obohacena předimenzovaným retro úletem mužského osazenstva) a finále, ale prakticky všechny podobné scény, dokonce se ona esence přelévá i do některých netanečních scén (žel jen v první půli), ano dokonce i když je tam de Funés bez děvčat. Piti piti pa je prostě trip do jiné dimenze. (09.06.2012)