Oskar

Čo tu Funès predviedol, je asi vrchol jeho šialenosti a u mňa asi najlepšia jeho komédia, čo je určite veľmi slabé slovo na toto dielo. Dej som si nepamätal, ale záchvaty smiechu z detstva áno a tie sa zopakovali. Predvádzať virtuálne naťahovanie nosa počas pol minúty, aby to nebolo trápne ani nevkusné, to si môže dovoliť okrem kreslených postavičiek len jediný herec. Príbeh odohrávajúci sa v jedinom dome s pár miestnosťami je primeraný a neruší komplikovanosťou. Zámena postáv, kufrov a vzťahov tu má také tempo, že všetci iba otvárajú ústa. –––– Ono se to zdá komplikované, ale je to úplně prosté. (09.11.2014)

MŮJ KUFŘÍK. Ve skutečnosti tato velká kufříkovská story pochází původně z divadla a to  už z konce padesatých letech, kdy s ni Louis de Funés (ještě před dobou své největší slávy) na divadelních prknech slavil svůj  první  velký úspěch. V době jeho největší popularity na dávný úspěch navázal obnovenou premiérou a reprízami na začátku 70.let a v 60.letech tímto filmovým zpracováním. Jak moc je převedení divadelní hry na filmové plátno režisérem Edoardem Molinarem  invečně zpracované moc posoudit neumím. Divadelní original jsem až na krátké kolující náhravky na YT nikdy neviděl a dneska už ani nikdy neuvidím. Takhle mám k dispozici jen toto filmové zpracování. Úvodní půlhodinka plná rozvinutých dialogů mezi Louisem de Funésem a Claudem Richem je možná trochu zdlouhavá, ale i tak mají ty rozhovory mezi oběma herci různé generace svoje kouzlo.  A z nenápadného začátku  se s přibývající záměnami, informaceni a postavami rozjede velká jízda, která graduje až do samotného finále.  Ale i přesto se vtom pozorný divák snad neztratí  a vtip s záměnou kufříků je opakován jen rozumně tříkrát ve fazích překvapení, opakování průsvihu, pointa, takže nezačne být trapný.  Co se týče Louise de Funése, někdo může namítat, že je všude stejný. I já jsem měl někdy sklony se v jeho herectví šťourat a považovat jej občas za rutinní. Ale na druhou stranu mě i  tady (a možná hlavně tady) fascinuje, jak ve své typické roli podává neuvěřitelně energický výkon  s vynikajcí pohybovou a mimickou stránkou...A když za doprovodu rozsáhlé gestikulace a tance vyzívá svého maséra, ať otevře kufrík načež pak lítá po domě a vykřikuje,  že je blázen, tak to je prostě geniální a milovník bláznivého humoru musí mít z takového čísla radost.  Co teprve jeho legendární pantonimické zhroucení...za němého úžaslého sledování maséra, dcery a manželky. Nejen tady  je vidět, že film nestojí jen na rtuťovitém Funésovi. Všechny další významnější jsou perfektně napsané a sehrané karikatury. Dobrosrdečný masér trpící na nervy, oplývající opravdu početnou svalovinou, ale omezenou mozkovinou  v podání Mario Davida, vykutálený podvodníček vědátorského typu v podání Claude Richa, pohledná, ale poněkud na nervyjdoucí vzdorující dcera, natvrdlá manželka v podání Claude Gensac a samozřejmě vždycky vděčný přičmrnádač Paul Préboist jako sluha. To všechno jsou skvělé figurky, které s Funésem vytváří skvělou souhru a bez nich by to nebylo ono. Myslím si, že je Oskar skvělý případ staré dobré francouzské komedie, navíc komorního salónního typu. Zamrzí snad jen, že nikdy neuvidím excelovat Funése a Davida v divadelní verzi. (06.08.2021)

Pro tuhle svižnou komedii mám slabost. Hlavně díky dialogům, létají ze všech stran, narážejí do sebe, splétají se, provokují se ve slovech, předbíhají se a vykreslují celkový pocit spokojenosti z podávané zábavy. Tomuto souboru písmen, gest, emocí a rozporuplných situací vládne ďábelský driblér. K ruce má 2 ženy, 2 dcery, 3 nápadníky a 2 sloužící. Spirála událostí se roztáčí stále rychlejším a zběsilejším tempem. Až do úplného zhroucení a soucitného porozumění. Vladařem je Bertrand Barnier (skvělý Louis de Funès), bohatý muž. Nemíní schytávat škodolibé rány osudu bez boje. Žongluje s neuvěřitelnou bravurností, spřádá nitky spikleneckých myšlenek důkladně. Aby schytal další a další ránu. Z jeho poddaných: bezpáteřní účetní, bravurní zloděj a nadšený nápadník Christian Martin (zajímavý Claude Rich), prostý kynezioterapeut a donucený nápadník Philippe Dubois (dobrý Mario David). za každé situace flexibilní manželka Germaine (elegantní Claude Gensac), rozmazlená dcerka Colette (půvabná Agathe Natanson), bezděčná kleptomanka, služka i baronka Bernadette (šarmantní Dominique Page). Skupinu doplňují zmatený sluha Charles (Paul Préboist), pravá i nepravá dcera Jacqueline (Sylvia Saurel), utíkající a vracející se nápadník Oscar (Roger Van Hool), a služka, matka i milenka Charlotte (Germaine Delbat). Co více si přát, než zábavu, která vře, bublá a křičí. Svíjí se v koutě a kope kolem sebe vodopád vět, přináší kufříky, dává naději a bere iluze. (30.12.2014)

Klasika zůstává umocněně klasikou; na tom se nedá nic změnit. Konverzačka svou kvalitou místy upomíná na Oscara Wilda a scénář dává prakticky všem hercům možnosti k neutuchajícímu darebáčtění; ovlivnění jevištním dramatem filmu neskonale prospívá. Potvrzuje se i jiná, pro druhé pamětníky možná překvapivá skutečnost: Funes nebyl ukřičený komik jenkdyžto nese, ale skutečná herecká osobnost na úrovni jmen Bardotová, Belmondu, Delon, Fernandel; prostě řečeno, jsme tu konfrontováni s osobitostí a neopakovatelností úrovně, která se hned tak neobjeví. Klasika zůstává klasikou. (15.08.2024)

Tato jedna z nejlepších funesových komedií je jedním z nevíce překvapení plných filmů vůbec, začíná docela divně, pokračuje ještě divněji, a po neuvěřitelném „CO?“ se stává nezapomenutelným zážitkem. Opravdu skvěle vynaložených 85 minut. Rozhodně jeden z nejlepších Funesových filmů. Nepatří sice k neznámějším, ale pro svoji originálnost rozhodně k nejlepším. (17.08.2013)