Legenda 17

Tréner je mu ako otec. Ako otec, ktorý ho zmláti, pľuje na neho a nakoniec ho zavrie k prasatám do chlieva, no syn ho má rád, lebo je mu vďačný, že ho aj neznásilnil. Nakoniec to ale všetko dobre skončí, s kamarátmi prídu do zlej zeme, kde sú všetci zlí a nikto ich nemá rád a každý na nich píska a bijú ich - ale teraz to je zlé, nie dobré ako u otecka! - no oni vyhrajú a tí zlí im zatlieskajú. Nečudujem sa, že je to Putinov obľúbený film. Ako metafora ruskej duše dokonalé. Inak je to neskutočne presladený často až komický schematizmus. (20.02.2014)

Budiž dopředu řečeno, že bych dokázal vyjmenovat jen málo větších zmrdů, než jsou Kanaďani na ledě. Je to zvláštní, země demokratická, politicky korektní, ale jak jde o hokej, stávají se z těchhle polovičních poddaných královské koruny totální hovada. Ano, světovou sérii nakonec vyhrála o zápas Kanada, ale taky díky tomu, že v šestým zápase Charlamovovi zcela cíleně zlomil nohu Bobby Clarke. Kanaďani se tím ani nijak netajili. Ostatně tohle jim zůstalo dodneška, mnoho lidí si jistě bude pamatovat co např. v letech 1997, 2004 nebo 2010 prováděli nám. Pročež pro mě toto není pohled "z druhé strany barikády", protože si nedovedu představit, že by kdy moje strana byla kanadská. Takže při závěrečném zápase, tedy prvním zápase série století, jsem byl spolu s hlavními postavami napjatý jak struna i přesto, že samozřejmě vím, jak dopadl. Čímž bych se konečně mohl dostat k filmu. Abych si půjčil Churchillova slova, tohle je krev, pot, dřina a vůle, bez které to nejde. Sice upřímně pochybuju, že se z Tarasova stal nakonec takový tatík, ale minimálně ve filmu působí jako skutečný trenér. Nepochybnou zásluhu na tom má pochopitelně Menšikov, který je naprosto skvělý. Scéna, kdy se postaví s celou sbornou Brežněvovi během fraškoidního zápasu se Spartakem, to bylo něco. No a představitel Charlamova Kozlovskij, můžu říct, že jsem asi neviděl ve sportovním filmu přesvědčivěji zahranýho sportovce. Charlamov tu působí jako normální kluk co má rád hokej a je v něm sakra dobrý. Technicky je to výborné a nepřijde mi to nijak nemístně propagandistické. Jo, je to oslava vítězství a vůbec, ale to samý by se mohlo vyčítat Hokejovému zázraku. Třeba kanadský obecenstvo narozdíl od hráčů bylo ukázaný, že se chová docela sportovně, dokonce Charlamovovi po gólu na 4:2 zatleskalo. To myslím k slovnímu hodnocení úplně stačí. (01.03.2014)

Nemám ráda kolektivní sporty a hokej a fotbal z celého srdce nenávidím, jen si nejsem úplně jistá, co z toho víc. Podívat se na film o hokejistovi, potažmo o hokeji, můžu přičíst na vrub svojí patologické zvědavosti, z části i sympatiím k některým z herců, nakonec, nemohlo mě čekat nic horšího, než dvě hodiny nudy, stanou se i horší věci. Už úvodní scéna mě zarazila hluboko do židle a výkřik: "ty vole!" se nevztahoval čistě k tomu, co běželo přes obrazovku. Tréninky, bruslení, máchání s hokejkou, nic z toho není nudné. Love story hlavního hrdiny není sladkobolný trapas. Když se Charlamov vzteká, vztekáte se s ním, když Charlamov zpívá, shovívavě mu to odpustíte. (Ne, při tom se opravdu s ním zpívat nedá, ale je to roztomilé.) Závěrečný zápas jsem ve výsledku přes své hokejové ignorantství, které hodlám pečlivě hýčkat i nadále, odhadla. Že mi ale ty opice zvedly mandle, když přežvykovaly při ruské hymně, primitivnější urážku už opravu nedokáže vymyslet ani kanadský hokejista (ano, tušíte správně, nefandila jsem Kanaďanům nikdy jindy, tím spíš ne tady). Na konci jsem, stejně jako v roce 1972 celý Sovětský svaz a vůbec nepochybuji o tom, že i všichni diváci, konstatovala: "Moloděc, Charlamov!" (13.09.2013)

Film, který mi mnohé připomněl, i když Charlamov byl mistrem hokeje v době, když už jsem se o tento sport zajímal už jen povrchně. Film se mi líbil, ale objektivně ho mohu sotva posuzovat. Krátce popíšu proč, a nechám toho: Nevím, zda jsem už chodil do školy nebo ne, ale v rubrice sportovních zpráv Rudého práva jsem byl docela zběhlý, Tam jsem se také dozvěděl, že hokejový reprezentant Josef Golonka si ve vaně zlomil žebro a letos nepojede na MS. To mě uvrhlo do hlubokého zoufalství, pro nějž jsem neměl jiné řešení, než že se mistrovství odloží, dokud se Golonka neuzdraví a nebude moci nastoupit. Že se tak nestalo jsem považoval za krutou nespravedlnost vůči celému českému národu... Pane Lebeděve, natočte prosím ještě film o Golonkovi! (22.01.2017)

Stejně jako Američané, i Rusové mají svůj "zázrak na ledě". I oni kdysi odehráli zápas, jenž vstoupil do dějin hokeje. Zápas, v němž jako skupinka bezmála jen nadšenců, chlapíků, od nichž se nic světoborného nečekalo, dali na pamětnou bandě nabubřelých kanadských rádoby hvězd a samozvaných mistrů světa. Zápas, u kterého bych se, kdybych ho sledoval naživo, mohl opětovně dmout pýchou, že jsem Outsider a že jsme jim to zase pěkně natřeli. A co teprve, kdybych byl nějakou podivnou souhrou náhod na ledě? Vsadím se, že by byla má po zápasová euforie zmocněna vědomím tvrdé práce, jež by byla zákonitě za mnou, tím, že se to honění puků pod tvrdou ruku páně trenéra Tarasova vyplatilo... 80% (16.12.2015)