Smrt v labyrintu

Opravdu je to strašná nuda. Táhne se jako nekonečná šňůra dialogů, které jsou neoriginální, nudné a vlastně nic neříkající. Samozřejmě že Řecké prostředí filmu svědčí, ale to je tak asi to jediné, co se na něm dá ocenit. Někteří zde vyzdvihují závěrečnou půlhodinu, já bych řekl, že ta zajistila filmu alespoň trošku koukatelnosti, jelikož pokud by film pokračoval ve svém původním tempu, tak se obávám že by většina diváků po hodině usnula, někteří určitě i dříve. (13.12.2015)

Neatmosférické fádní vyprávění o podvodnickém páru, na kterém se rozhodne něco trhnout floutek přežívající jako průvodce po athénských památkách. Z mého pohledu nuda o ničem, které neprospívají ani mdlé herecké projevy všech tří hlavních představitelů. Něco do sebe mají jen nádherné řecké exteriéry, ale ty samy o sobě film neudělají. 30% (22.09.2014)

[AFF 2014] Objektívne skôr 3*, ale tento síce nepríliš nápaditý, avšak zjavne Hitchockovým dielom inšpirovaný, dobre obsadený a o ráz gréckych dovolenkových destinácií obohatený thriller, ktorý sa dejovo kľukatí podobne, ako cesty na kopcoch Kréty mi je sympatický. Bavilo ma sledovať to navodzovanie myšlienkových pochodov à la "Kto bude teraz podozrivý, kam povedie stopa a ako to celé dopadne?". Ako programová výplň, kedy som si konečne mohol vydýchnuť od inteligenčne náročných filmov, statických drám a drsných brutalitiek, ktoré tvorili veľkú časť zostavy festivalu, skvelé. 75% (01.07.2014)

Už samotná pentalogie o talentovaném panu Ripleym nedokáže obhájit tvrzení, že Patricia Highsmith používala ve svých kriminálních románech překvapivé zvraty a originální postupy (respektive toto tvrzení nemá nárok z pohledu moderní doby – její historky v náporu času s nároky na složitost struktury zkrátka neobstojí). Jenomže o tom její romány ani nikdy nebyly. Jednoduchá sjednocující linka (začínáš špatně, tak špatně skončíš) sloužila jako věšák pro studii pochybných charakterů a interakcí mezi nimi. Cynická spisovatelka neodolala a promítla do svých hrdinů představu o moderním člověku (a stavu lidstva obecně), a její zarputilost jí nedovolovala z určeného směru vybočit. Jenomže, co se dobře čte (a chápe), nemusí moc dobře fungovat na plátně. Psychologii postav dost dobře nevykreslíte z pouhých pohledů a chybějící charakterové pozadí způsobí akorát to, že divák není schopen jakékoliv empatie (a tudíž se akce na plátně stává nezáživnou – byť hezky nasnímanou -- road movie do pekla – jaký to paradox). Aminimu se nedá upřít cit pro atmosféru doby a místa, kdy svět byl z části nezmapovanou paletou poskytující možnost útěku a anonymity. To byl v podstatě také hlavní důvod, proč jsem na samotný film velmi těšil. Pokud ovšem rozpohybujete pěkné obrázky a nevdechnete jim život, jste pouze rutinér a tudíž nahraditelný. Velká filmařina se vyznačuje tím, že dokáže oživovat lidskou fantazii – technika je až na druhém místě. Highsmitiny klasické motivy (vztah otce a syna, touha po zakázaném ovoci) se vytrácejí a zůstavají skryty v pozadí (a tak člověk vlastně ani nechápe orginální název “The Two Face of January”, pokud trochu nezapátrá). Forma vítězí nad obsahem a to je v drtivé většině vždy prohra. (07.11.2014)

Okouzlující exteriéry slunného řecka-turecka vytvořili podmanivou atmosféru celému příběhu. Vynikající herecké výkony přesně vystihli rozpoložení a pocity postav. A napínavý, leč prostý příběh u kterého si člověk není až do konce jistý, jak vše dopadne... Co dodat? Snímek mě zaujal, nenudil jsem se a dávám jasné čtyři hvězdy (02.12.2015)