Camille Claudel 1915

Film z roku 1988 s Depardieu a úžasnou Adjani, to je niečo, na to sa fakt dalo pozerať. Tento film je o niečo šialenejší. Miestami som nevedel, že kto je tu najviac drbnutý na hlavu. Camille? Jej spolublázni? Či opatrovatelia? Film je ladený do artu. V tom zmysle, že často je tu len taká výpoveď Binoche do kamery. Dlhá, nudná, nie zle zahraná, ale predsa len viac umelecká než by som si želal. Sonda žitia v blázinci, do ktorého keď sa raz dostanete, už bude veľký problém vyliezť von. (21.11.2022)

Pozitiva: Jako vždy fascinující herectví Juliete Binoche a v některých momentech opravdu zdařilá práce převážně "artově" statické kamery. Negativa: Scénář je obdobně slaboduchý jako většina chovanců ústavu, o kterém pojednává. Začneme-li u těch chovanců: Působní naprosto nevěrohodně, že by v "blázinci pro lepší lidi", kam byla zjevně paní Claudelová svou rodinou umístěna, byla jediným normálně vypadajícím a chovajícím se jedincem právě hlavní hrdinka. Zcela všichni ostatní chovanci jsou hloupě a stereotypně vykresleni jako fyzicky odpudiví a mentálně retardovaní jedinci, a to zřejmě jenom proto, aby vynikla "ušlechtilost" hlavní hrdinky v kontrastu se zlým světem, kterému musí čelit. Nic hmatatelného se nedozvíme o hrdinčině psychiatrické diagnóze: Film naznačuje cosi v tom duchu, že jako velká umělkyně a zhrzelá milenka geniálního sochaře prostě "zešílela" (eventuálně ji možná z neznámých důvodů v ústavu "uvěznila" její rodina - což je další krásný stereotyp). Všechny (nemnohé) postavy ve filmu jsou umělé, neživotné a deklamující nesmyslné, patrně rádoby filozofické/teologické monology. Nejodpudivnější postavou je bratr hlavní hrdinky, spisovatel Paul Claudel, kterému scénář přisuzuje pusté žvanění o bohu, které má zřejmě nějakým způsobem souviset s osudem jeho sestry. Obávám se, že navzdory potenciálně velmi zajímavému tématu i některým naznačeným kladům jde ve výsledku o zbytečný a falešný film. (05.07.2013)

[Crème de la crème 2015] Príliš priamy ťah na bránku od honorovaného frankofónneho auteura. Bruno Dumont spravil krok späť a ako nosné téma si zvolil poslednú časť života slávnej sochárky - obdobie, behom ktorého vnútorne umiera a nasledujúcich 29 rokov už nežije, len prežíva v zovretí mĺkvych stien šedivého ústavu. Časový rámec troch dlhých dní, ktoré musí Camille prečkať s vidinou blížiacej sa návštevy svojho brata Paula - útrpne očakávaného Godota, muža situovaného do role spasiteľa, ktorý ju dokáže vytrhnúť z ubíjajúcej monotónnosti a uchrániť od smrti ľudskosti - sa nesie v znamení nedejovosti, ktorá reflektuje jej duševný stav. Lenže ani argumentácia odrazmi vnútorného sveta hrdinky vo vonkajšej realite nedokáže ospravedlniť neskrývanú pocitovú exploatáciu, odohrávajúcu sa v popredí bravúrne komponovaných polocelkov a detailov. Vitálnosť kamerových fines a silne realistický nádych (nediegetická hudba sa do filmu vkráda až počas záverečných titulkov) s dôrazom na afekt ostro kontrastuje s neživotnosťou bezduchých prázdnych figúr, smiešne pokrútených karikatúr bláznov za múrmi kláštora i všade navôkol. Oduševnelý výkon Juliette Binoche vzniknutej umeleckej fraške, ktorá sa nezastaví pred ničím, už len nasadzuje korunu v podobe čistého citového vydierania. Výsek zo života slávnej sochárky tak síce dáva mnoho závažných tém na premýšľanie, nech už je to hľadanie duchovnej a svetskej pravdy či otázka, kto je v spoločnosti skutočným bláznom, no vo výsledku sa sám banalizuje svojim agresívnym výbuchom umeleckosti, ktorá túži po uznaní. A tak, i keď nemôžem povedať, že by som sa nudil, je pre mňa Dumontova snímka prostým mlátením prázdnej slamy. 45% (17.03.2015)

Na Dumonta je to dost nevýrazné. Režisér opustil od svého šokování, provokací, těžko čitelné symboliky i od vyprázdněné nelineární narace. Příběh je přímočarý a chybí mu nějaký prvek ozvláštnění. Ať už předchozí Dumontovy filmy byly jakékoliv, vždy obsahovaly něco, co je odlišovalo od běžné festivalové produkce. O Camille Claudel 1915 tohle bohužel říct nemůžu, tohle mohl natočit i libovolný jiný artový režisér a ve výsledku by to pomalu ani nešlo vidět. Ostatně publikum v Puppu zaznamenalo během projekce jen málo odchodů, procentuálně srovnatelné s jinými snímky (alespoň, co jsem si všiml). U předchozích Dumontových filmů to byly spíše hromadné úprky:) (30.06.2013)

Pacienti i ošetřovatelky jsou reálné postavy z ústavu, kde se film natáčel. To se píše v zajímavostech. Tak jestli to tak opravdu bylo, potom se skláním před Julliette Binoche, která byla nejenže brilantní v roli Camille Claudel, ale natáčet v tak depresivním prostředí pro ní muselo být i možná dost frustrující. Pro mě tedy rozhodně bylo. Je to poměrně náročný snímek spíš pro trpělivého diváka. Tady se toho moc nenamluví, ale Jullietin královský výkon mě pohltil i beze slov. Obrovskou zásluhu a to bych chtěla vypíchnout, na tom má kameraman, protože dokázal přenést ty výkřiky bolesti a beznaděje i na mě. A všeříkající postava jejího bratra jen dokonale dokreslila atmosféru, v které byla Camille donucena prožít zbytek svého života. (16.03.2015)