Still Crazy - Pořád naplno

Bývalí hudebníci, svého času úspěšní, po rozpadu ovšem zapadají do stereotypu všedního života. Ovšem blíží se festival a členové se začnou znovu dávat dohromady, aby ... a dál nevím, Markíza se z ničeho nic odmlčela a tak jsem nucen si tento dobře obsazený snímek, z kterého Británie přímo dýchá, sehnat jinde.. (10.03.2005)

Film se odehrává v pro mě velmi atraktivním prostředí rockových koncertů, pitek, drogových mejdanů a nonstop kocovin! Všechno v komediálním duchu, podpořené opravdu dobrou kytarovou muzikou. Ale co mi asi opravdu na dlouho utkví v paměti je !!!GENIÁLNÍ!!! Bill Nighy ve scénách na pódiu! To co dokázal z něj dělá snad toho nejcharismatičtějšího rockového zpěváka všetkých čias!...update 2016: ujde, z Bill Nighyho už nejsem tady odvarenej. (17.02.2008)

Kromě úsměvných patriarchálních výstupů Billa Nighyho jsem nezaznamenala žádný další impuls k opakované projekci, jen smutný pohled na bídu návratů do dob, které může oživit pouze remastering... Jóó, vystupovat z rozjetého vlaku se nemá, to může potvrdit třeba Mick Jagger, který se rozhodl stárnout mezigeneračně a díky tomu (a pokroku ve vývoji stimulantů) by o dvacet let mladším Strange Fruit ještě teď nakopal prdel :-) (16.07.2013)

Neumim si svůj život představit bez hudby. A tim pádem i bez hudebních skupin. Jsou skupiny co se nikdy neprosadí, pak jsou ty co se drží a skončí časem a nebo v tom nejlepším a pak ty, co hrajou desítky let. No a občas se některá pokusí o comeback, což se ne vždy povede. Právě skupina Strange Fruit se o to chce pokusit. Celkem jasně danej příběh s příměsí romatiky, humoru, britskýho akcentu a happyendu. Konec se mi líbil asi nejvíc, ale jinak byl celej film parádní. Uvažoval jsem mezi plnym počtem a čtyřma hvězdama. Soundtrack nakonec rozhodl o pěti hvězdách, hlavně díky skladbě "The Flame Still Burns". (04.03.2010)

Evropskou šňůru s "Divným ovocem" jsem si i podruhé užil, pokus stárnoucích rockerů o návrat na pódia a ke své bývalé slávě mě po většinu času bavil, ale překvapilo mě, jak falešné tóny vnesl do děje skvělý kytarista Brianova formátu. Tady začali tvůrci přehnaně tlačit na pilu a snažili se hrát spíše na city, než na hudební nástroje. Už tradičně mě převelice bavil Bill Nighy, ale za to si můžu sám, protože jsem si ho už dávno oblíbil. (20.02.2018)