Frances Ha

Tento film je esence všech možných klišé amerického nezávislého filmu, jehož tvůrci vzhlíží pobožně ke svému guruovi Woodymu Allenovi, ale sotva se mu přibližují. Film o mladých newyorkských intelektuálech a umělcích s problémy marginálního významu a marnými, nedotaženými pokusy o humor. Frances Ha je cosi jako remake Manhattanu, akorát to netočil Allen a místo neurotického Allena v hlavní roli tu máme zoufalou tanečnici, která neví, co s životem. Ježto mě už samotný Manhattan dost nebavil a k Allenovi mám rezervovaný vztah, tak u téhle nápodoby jsem trpěl téměř od první minuty. (28.06.2013)

[AFF 2015] Frances Ha ako film je vlastne také /dobovo symptomatické/ ukazovátko (český výraz sa mi páči viac). Ukazuje sem, ukazuje tam, beží a nikdy sa nezastaví. Frances Ha ako postava je rovnaká. Pobieha zo situácie do situácie, z problému do problému. V tom je vlastne jej výhoda, pretože mi napriek istej nedotiahnutosti (rezonujúcej s nedokonalosťou hrdinky) a snáď až prílišnej snahe zapáčiť sa prirástla v oboch podobách k srdcu. Je príjemné môcť si raz začas povedať, že je pre mňa analýza nie zbytočná, ale momentálne nepodstatná, a nepozastavovať sa hlbšie ani pri tej čiernobielej cinefilnej rozkoši, pretože som sa vo filme prosto a jednoducho zhliadol. 85% (21.08.2015)

Díky své černobílosti se to tváří více intelektuálně a hip, než to opravdu je, ale já mám černobílé filmy rád a toto je navíc prostě dobrá nezávislárna. Ze začátku mi byla hlavní hrdinka, takové nezodpovědné trdlo, celkem nesympatická, ale pak mi jí začalo být líto a fandil jsem jí. Není to nic originálního a trochu mi to připomínalo filmy Woodyho Allena. (18.01.2014)

Určite nie som jediný, kto si zažil niečo podobné ako Frances. Ale vnímal som to inak. A práve preto takéto ženy obdivujem. Ženy, ktoré čelia problémom a ranám od života, s úsmevom. Zdanlivo nezraniteľné. Tie asi aj vždy obdivovať budem. A privádza ma to k myšlienke, že obdiv k niečomu nedosiahnuteľnému čiastočne vysvetľuje, prečo sa protiklady tak priťahujú. Nechcem byť so sebou samým v druhom obale, bola by to nuda. Chcem vidieť podobné skúsenosti v očiach osoby oproti a možno sa na ne ani nepýtať, pretože odpoveď by aj tak znela, že každý sa s tým vyrovnáva po svojom. (09.01.2014)

Po překonání Happy-Go-Lucky syndromu živelné nenávisti k hlavním postavám (a afektovanému vedení i atmosféře) musím ocenit Baumbachovo elegantní vypravěčství, chytře napsané dialogy, odvahu dělat nesympatické postavy vymykající se škatulce "pohodoví Přátelé" a literární stavbu příběhu (vztahů). Frances Ha mě nijak zvlášť nezasáhla, ale je to bystrá a nebanální konverzační komedie, která navíc černobíle zachycuje atmosféru New Yorku (a krásně cituje Zlou krev Leose Caraxe - což jsem, pravda, ocenil až na přátelské upozornění). Nakonec příjemný film, s jehož hrdinkou se sice těžko navazuje citové pouto, ale lze jí celkem snadno pochopit a se zaujetím sledovat. (29.06.2013)