Nostalgie

Co dodat? Ještě pomalejší a nejasnější Tarkovský - ano, opravdu to šlo. Zatímco v Zrcadle šlo zejména o vzpomínání na Tarkovského matku, Nostalgie je jí věnována a týká se směsice Tarkovského pocitů: vztahu k otci (jenž byl básníkem), vztahu k domovu (Rusku), k Itálii, k ženám, k životu... Důstojné "zpomalení" a "zamyšlení se" nad tím vším jako celkem = důstojné zakončení Tarkovského filmografie. Někoho tento film může úplně minout, o mě se otřel (kabátem), v dohledné době si budu muset udělat další dvě hodiny a zkusit to znovu. PS: může mi někdo poradit - pořád musím přemýšlet o tom, proč Tarkovský tak často využívá jako symbol vodu, Nostalgie stejně jako Stalker se v ní doslova "utápí". PPS: beru zpět to o tom zakončení, Tarkovský ukončil svou filmografii až v roce 86 filmem Oběť ... PS: 8.6.2006 i bez dalšího promítání zvyšuju hodnocení na 9/10 (23.07.2006)

Život, to jsou vlastně strašně jednoduché počty. Jedna a jedna je...zase jedna. Nostalgie je velmi důležitá, drží v nás jistou dávku naděje, dokáže živit naše touhy a připomíná to dobré, možná i nejlepší, co jsme v životě měli a stále máme. Do duše své lze kdykoli nahlédnout jak do otevřené knihy, má-li člověk odvahu. Může spatřit čirou prázdnotu nenaplněného života, ve které marně hledá střípky svých nadějí, nebo naopak nalézá živou vodu, inspiraci, jež všechno mění. Člověk najednou začíná chápat, kde je jeho pravé místo, proč je zde, a začíná i konat...mění se v blázna, jenž se naivně snaží přejít vodu se svíčkou v ruce. Snaží se žít. Skutečně miluji ten pocit, když od filmu dostaneš přesně to, co čekáš a zároveň ještě něco navíc...duševní bonus. Fantastické, inspirativní dílo od geniálního filmového umělce. (13.11.2016)

Česká televize končí svoji recenzi větou: Jediným určujícím interpretačním klíčem tohoto navýsost niterného filmu tak zůstává jeho název. To je samozřejmě "blbost v blbosti". Kdo chce dešifrovat Nostalgii, měl by si přečíst esej Sørena Kierkegaarda "Nemoc k smrti", kde je nostalgie uváděna pod přesnějším pojmem "zoufalství". Ostatně Tarkovskij a Kierkegaard mají k sobě blíže, než je možná na běžný pohled patrné. Jejich existenciální filosofie se vyznačuje podobnými rysy, byť jinými než u Sartra nebo Becketta. Porovnejme třeba: Může-li si člověk sám nad sebou zoufat, znamená to, že si uvědomuje, že má já; a zoufá si nad ním, ne nad pozemskostí či nad něčím pozemským. (07.02.2024)

Po skončení tohoto prapodivného filmu otevřu CSFD a cítím se jako Kocour z Červeného Trpaslíka, když v díle "Žádná legrace" probíhala večeře: Lister: -"Dokonalý." Kochanská: -"Vážně naprosto skvělé." Kocour: -"Jíme všichni to samé?" Ano, já se ptám, viděli jsme všichni to samé? Protože já viděl film, který sice vypadal ze začátku slušně (zápletka s rodinou, kterou 7 let držel manžel) ale končilo to… no nebudu tu spoilerovat… řeknu to takhle, pochopil jsem plus mínus většinu toho, co nám chce režisér říct, ale u Solarise jsem se daleko méně nudil, tudíž logicky je možné jen jedno hodnocení. Ano, jedna hvězda s tím, že fakt nevím, jestli si tohle někdy pustím znovu. Andrejovi dám poslední šanci a pustím si ještě Stalkera, ale řeknu vám, už teď se bojím… (03.11.2009)

Andrej Tarkovskij i v Nostalgii potvrzuje svoji genialitu v aranži dlouhých záběrů. Skvělé kompozice jízd a naprosto výborné využívání jedné jízdy v obou směrech, které navíc ruský režisér vždy dokáže zajímavě ozvláštnit. Kdybych měl ale celý film zhodnotit jedním slovem, bylo by to asi "COŽE?". I tak mě ale Nostalgie nenudila ani minutu. (15.02.2010)