Offret
Le Sacrifice
The Sacrifice
Obeť
The Sacrifice
The Sacrifice
The Sacrifice
Režie:
Andrej TarkovskijScénář:
Andrej TarkovskijKamera:
Sven NykvistHrají:
Erland Josephson, Susan Fleetwood, Allan Edwall, Guðrún Gísladóttir, Sven Wollter, Valérie Mairesse, Filippa Franzén, Tommy Kjellqvist, Per Källman (více)Obsahy(1)
Keby sme mali kúska snahy a obetovali sa, každý uschnutý strom na pokraji skalnatého útesu by po pravidelnom polievaní jedného dňa vykvitol. Tarkovského filmová záveť, s príznačným názvom Obeť, básni poetickým štýlom príbeh vzdelaného, zámožného muža menom Alexander, žijúcom na samote v prepychovom dome so svojou rodinou uprostred nehostinného ostrovu. Alexander, dívajúc sa na Leonardov chmúrny obraz Troch kráľov, počuje zvuky započínajúcej sa atómovej vojny značiacej koniec ľudstva. Pre lásku k rodine a odvrátenie hroznej hrozby je schopný obetovať čokoľvek - majetok, súdnosť, dokonca celý svoj doterajší život. Príbeh, hovoriaci striedavo o strachu z budúcnosti a láske k našim blížnym, ktorý si odniesol medzi inými aj Veľkú cenu poroty vo francúzskom Cannes, rozpráva dlhými, temnými zábermi ľudský boj človeka v stretoch z neprívetivou realitou a sústreďuje sa na každý prítomný okamih, v ktorom bádať neodmysliteľného tvorcu. (BloodRoses)
(více)Videa (1)
Recenze (111)
Snímek mě víc rozčiloval, než těšil. Možná mě zastihl nepřipraveného, snad to přesně tak mělo být, nevím. Jakoby Tarkovskij natočil Oběť jen a jen pro sebe, jako svůj epitaf, jako zpověď. Apelativní promluvy místy vyznívají trochu vyčpěle - už je formuloval jindy a lépe. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že je mi záměrně upřeno tuto zpověď rozklíčovat. Vadilo mi to. A krásné obrazy ten pocit neutišily. ()
Tohle bylo neuvěřitelné překvapení. Netuším, proč jsem se právě tomuto filmu ve filmografii Tarkovského vyhýbal, ale byl to ohromný omyl. Nevím, jestli je to tím, že jsem zrovna Oběť mohl vidět na plátně z filmového pásu, ale jednoznačně nejsilnější zážitek z tvorby Tarkovského a samozřejmě jeden z největších filmových zážitků vůbec. Dlouho by se dalo mluvit o geniální kameře, mizanscéně atd. Ale já vlastně nedokáži napsat víc, tohle je nezbytné vidět a ne špinit slovem. ()
4,5/5*... Dávnejšie mi jeden kamarát rozprával len tak v krčme pri pive pribeh, ktorí bol zaujimavý, aj pointa bola pekná, no neprikladal som jej až takú váhu...Vtip je v tom, že tomu kamarátovi ten príbeh a najmä tá myšlienka z neho vyplývajuca zmenila jeho zmýšlanie, správanie sa a život celkovo (pre neho pozitivne). Po pozreti prvých 1O minút tohto filmu mi bolo jasné, odkial čerpal... Ale k filmu: Tarkovskeho filmy spoznáte hneď, nech ich už pozeráte v akomkoľvek jazyku a vopred neviete, kto ten film natocil. Pomalá kamera a réžia,dlhé niekoľkominútove zábery bez strihu, divadelnosť a snové obrazy, tradičná dávka kinamatografickej filozofie,pričom niektoré myšlienky sú naozaj hodné zamyslenia sa. Tarkovsky ako vždy núti diváka zapnúť mozog a premýšlať, je prakticky nemožné sledovať film "len tak". Niektoré zábery vo fime boli úžasné,dokonca až tak, že som si stopol film a pozeral len na statický obraz.Príbeh je zasadený do prostredia, ktoré pôsobí neuveritelne melancholicky a smutno, napriek tomu je vlastne nádherné fascinujúce...Tarkovského vela ľudi "nemusi", u mňa sa týmto filmom zaradil definitivne medzi Umelcov (ako napr. Allen, Kieslowski, Jarmusch, Hitch, Almodovar),ktorí majú vlastný ksicht, kvalitné filmy a ktorých si nesmierne vážim... ()
Posledná výpoveď Tarkovského, ktorá zakončila tvorbu tohto znamenitého a osobitého tvorcu sa nesie vo veľmi zvláštnej atmosfére. Prirovnal by som ju k Andrejovi Rublevovi, pretože duchovno, pokoj, láska a obeta je prítomná v každej jednej scéne a pritom je film pomalejší, myšlienkovo komplexnejší a symbolicky chudobnejší. Čo nepovažujem za chybu. Priamočiarejší príbeh je tentokrát podaný umiernenejším spôsobom aby každý čin hrdinov a aby každé slovo, ktoré počas celého filmu prednesú, malo stonásobne väčšiu váhu akú by malo bez toho. Tarkovský si tu pohráva s mysticizmom a vierou a mieša ich v dokonalej paralele, čo má za následok, že od filmu sa nedajú v tom dobrom slova zmysle odtrhnúť oči. Každé slovo má osobitú váhu a svoje miesto v príbehu – rovnako aj vyvrcholenie, ktoré patrí k jedným z najkrajších v Tarkovského tvorbe. Obeť, pre mňa predstavuje rovnaký vrchol filmového rozprávania akým pre mňa bol Rublev a Stalker. Dokazuje že Tarkovský patril k veľkým filmových režisérom, ktorému sa dostalo na sklonku života toho privilégia točiť aj v zahraničí a ktorý bol schopný preniesť svoj špecifický štýl ďalej – za hranice ZSSR. Obeť je krásnym filmom, ktorý je vizuálne a myšlienkovo úchvatný a ktorého výpovedná sila je zarážajúca. Naozaj znamenitý zážitok. ()
Lidský život je v určitých ohledech podobný ovocnému stromu. Ze sotva znatelného semínka prorůstá prostorem a časem kmen. Větve se rozpínají, některé usychají a umírají na půli své pouti, jako slepé uličky v našem konání. Jiné v průběhu let zmohutní, určují naše vztahování se k nebi. Některé stromy rostou rychle. Jakoby se nemohly už už dočkat dotknutí se hvězd či slunce a často ve své touze shoří. Uvadají stejně rychle jako rostou, protože podstatnější než výška a majestátnost je vždy růst neviděný. Kořeny, které se zapouštějí do hloubky, kořeny určující pevnost zásad a morálního konání. Avšak tím nejpodstatnějším, řekněme na jabloni, jsou přesto stále plody. K čemu je pompézní růst, či obdivuhodně hluboké kořeny bez užitku ostatním? Člověk je v určitých ohledech podobný ovocnému stromu. Nejdříve musí růst, postupně získávat listy, květy a plody – ty přicházejí až nakonec. V tom tkví rovnováha života – v dozrávání. Naše skutky se často neprojevují ihned po jejich vykonání. Někteří v tom vidí nespravedlnost. Nicméně představte si svět, ve kterém by člověk platil za zlo již při jeho páchání. Nezanikla by pak celá lidská svoboda, svoboda volby (neboť kdo by chtěl páchat zlo, které ho ihned zabolí?). Nicméně i tak – není nakonec mnohem větším trestem, když se člověku ve výčitkách svědomí vracejí skutky zdánlivě hluboce pohřebné v minulosti. Skutky jež už není možné znovu pohřbít, změnit, či napravit a přesto tu jsou, hmatatelné skoro tak, jako sama současnost? Plody našeho života se v rámci řádu věcí proto projevují nikoliv na jeho počátku, ale na jeho konci. V dobách, kdy nám docházejí síly, ve chvílích, kdy je nutné bilancovat, přemýšlet. V letech, kdy už není možné utíkat k mladistvé nerozvážnosti, k divokým večírkům a bezstarostným jízdám. V těch letech se nám vracejí vlastní skutky v jejich celistvosti, v řetězci příčin a následků. Ve své nahotě a opravdovosti. Avšak tím největším šokem, skoro by se dalo říci katalyzátorem těch podstatných hodnot se stává až utrpení. Pohlédnutí do tváře nicoty, která je tak hrůzná, že je nutné otáčet se zpět. Musíme otočit hlavu, abychom zjistili, co můžeme nabídnout jako protihodnotu smrti. Byl náš život opravdu tak plodný, aby vyrovnal ten poslední krok do černé propasti do neznáma? Udělali jsme vždy to, co bylo v našich silách? Nejen pro sebe, ale i pro druhé? Co bylo to, co jsme po sobě vlastně na tomhle světě nechali? Jaký náš život přinesl ovoce? Tarkovskij, jako výsostně duchovní autor (a podle mě také jeden z největších umělců vůbec), nechává na sklonku svého života tuto otázku rezonovat v celém mnohovrstevnatém korpusu své Oběti. Jeho hrdina stojí tváří v tvář konci světa, vlastního života a života svých milovaných. A v této nejhlubší beznaději, v neprostupné tmě najednou zjišťuje marnost svého dosavadního konání. Zbytečnost věcí, které hromadil a které jsou jen popelem a prachem, rozpadající se hmotou. Zbytečnost slávy, která uvadá dřív než dozní potlesk zpod jeviště, protože diváci jsou po konci představení najednou příliš zahleděni do svých vlastních problémů. Patří na pomíjivost peněz, nevyhnutelný rozklad krásy, šílenství moci či chtíče. Najednou celá jeho duše touží po něčem, co by zahnalo jeho strach, touží po návratu k nevinnosti. Po obětí, po mateřském náručí, po životě v pokoji, pokoře a harmonii. Oběť je uzavřením kruhu Tarkovského tvorby. Je to jeho pokání a purifikace a ve svém jádru asi nejčistší film, který jsem zatím viděl. () (méně) (více)
Galerie (38)
Photo © Svenska Filminstitutet (SFI)
Zajímavosti (10)
- Při jedné spiristické seanci se Andrej Tarkovskij setkal se spisovatelem Borisem Pasternakem, který mu řekl, že natočí sedm filmů. Oběť je sedmý a poslední film Andreje Tarkovského. (Johnston)
- Hořící dům na konci filmu se musel natočit dvakrát. Poprvé selhaly kamery a celý dům se musel znova postavit a pak znova zapálit. (Johnston)
- Úvodní záběr (po skončení titulků), trvající téměř devět a půl minuty, je vůbec nejdelším záběrem ze všech Tarkovského snímků. Celý film pak sestává z pouhých 115 záběrů. (džanik)
Reklama