Solaris
Soljaris
Režie:
Andrej TarkovskijScénář:
Andrej TarkovskijKamera:
Vadim JusovHudba:
Eduard Nikolajevič ArtěmjevHrají:
Natalja Bondarčuk, Donatas Banionis, Jüri Järvet, Anatolij Solonicyn, Nikolaj Griňko, Vladislav Dvoržeckij, Raimundas Banionis, Bagrat Oganěsjan (více)Obsahy(1)
Snímek Solaris na motivy románu Stanislawa Lema pojednává o ovdovělém psychologovi Krisu Kelvinovi, který je vyslán na vesmírnou stanici obíhající kolem planety zvané Solaris pokryté oceánem. Má zde vyšetřit záhadnou smrt lékaře, stejně jako psychické problémy sužující kosmonauty, jejichž počet rapidně klesá. Kelvin se na stanici setká nejen se zbývajícími členy posádky vykazujícími podivné a odtažité chování, ale ke svému velkému překvapení i s vlastní ženou Khari, která je už sedm let po smrti. Záhy vyjde najevo, že Solaris oplývá něčím, co u kosmonautů na vesmírné stanici vyvolává potlačované vzpomínky a obsese, a Kelvin je tak nucen zpochybňovat vlastní vnímání reality. (Cinemax)
(více)Recenze (363)
Solaris je filozofické sci-fi. Nastoľuje niekoľko otázok, týkajúcich sa ľudstva, jeho túžby po poznaní a jeho spoznávania samého seba. To si treba uvedomiť, aby človek nebol sklamaný z jeho rozvláčneho tempa a nečakal na to, kedy sa to konečne rozbehne. Taký divák bude čakať márne. Nastolené otázky sú podané jasne, dosť sa o nich v dialógoch rozpráva a tak si myslím, že si z filmu niečo odnesie každý vnímavý divák. Vydávame sa do diaľav vesmíru a pritom hľadáme iba samých seba. Tá niekoľko minútová cesta autom je metaforou tejto cesty "nikam". Vo filme vás toho čaká omnoho viac. Videné tretíkrát: nesporne ku pôžitku filmu okrem toho hutného filozofovania prispieva aj sovietska prestava medziplanetárnych letov. Posádka ani nevie, že k nim niekto prichádza, čudujú sa, ako keby ich kamoš nečakane prišiel večer do krčmy. ()
,,Když spím, neznám ani strach, ani naději, ani těžkost, ani štěstí... Díky tomu, kdo vynašel spánek." Už je to déle, co mne Tarkovský, za doprovodu Lemovy předlohy, poprvé zahnal do svých tajuplných končin, kde se tajemství nadpozemských věcí koneckonců dotýká každého jedince na Zemi a já se pořád k jeho magickému vesmírnému opusu vracím, někdy i opakovaně během roka. Klíčem pro pochopení náročnějšího filosofického díla může být i doslovnější ztvárnění v podobě stejnojmenné TV inscenace z roku 1968, která se díky scénáři a hereckým výkonům rovněž velice povedla, ale jenom mistr obrazu Tarkovský dokázal dovést tento námět do audiovizuální dokonalosti. Jsem unešen už ze samotné hudby, které se zde sice nedostává mnoho prostoru, ale Artěmjevův ústřední motiv mne vždy naladí do transu, za jehož doprovodu mne pak dojímají všechny ty krásné záběry na přírodu kolem jezírka a rodné chatky, ale i vesmírnou pouť či pokrokové velkoměsto. . . . Solaris se coby sci-fi odehrává na první pohled mimo realitu, nicméně svým pojetím a znepokujícími otázkami mívá až mrazivě blízko k otázkám lidských hodnot, smyslu života či hraníc lidského poznání... a nechybí zde ani LÁSKA. Zakázaná láska mezi stárnoucím vědcem a jeho jeho nadpřirozenou shmotněnou iluzí z minulosti jménem Hari, kdežto hranice lásky vycházejí již z samotné přírody. ČLOVĚK se stává odsouzen k poznání, byl stvořen, aby objevoval, poznával, dokázal vysvětlit příčiny, ale ne vždy je to poznání radostné... Těžko říci, kterou scénu mám nejraději, ale nikdy se neubráním emocím ve chvíli, kdy pan Kelvin se svou Hari sleduje uprostřed vesmíru ve své kosmické lodi starý rodinný film z dětství, ze zasněženého rodného kraje. Pak samozřejmě "sfilmovaný" Bruegelův obraz Lovci na sněhu, vznášející se scénu v knihovně, závěrečné překvapení a spatření domku... Tohle je po všech stránkách jedinečný vyšperkovaný skvost a přesně film, který mne nikdy neopustí. 100% (poprvé viděno v rámci Challenge Tour "Rok s největšími světovými režiséry" – 2018) ()
Napriek tomu, že sa o ňom Stanisław Lem nevyjadril pochvalne a samotný Andrej Tarkovskij označil Solaris za chybu, považujem toto dielo významného sovietskeho filmára za ukážku jeho vrcholného majstrovstva. Solaris možno považovať za ideál umeleckého filmu, ktorý v sebe adekvátnym spôsobom prepája technickú progresívnosť média s jasným a hlbokým filozofickým textom, ktorý v sebe nesie. Vizuálny kontrapunkt Kelvinovho farbistého pozemského domova a exteriérov (v ktorých kamera častejšie vniká do intímneho priestoru postáv alebo naväzuje posvätný kontakt s prírodou), a účelného homogénneho dizajnu interiéru vesmírnej stanice (kde sú postavy častejšie zasadzované do celkov a kamerové jazdy mapujú prázdne chodby a miestnosti s blikajúcimi prístrojovými panelmi) odvíja v uhrančivo komponovaných záberoch za ohlušujúceho ticha stret emócií a strojového chladu. V klaustrofobických odosobnených priestoroch sa vonkajší zásah neznámeho vedomia stáva katalyzátorom odhalenia dosiaľ kryptických túžob, prianí a spomienok. Hypnotickú skladbu mystického príbehu, v ktorom sa úvodná sekvencia (kde kamera za tónov Bachovho sakrálneho Ich ruf' zu dir, Herr Jesu Christ na organe pomaly kĺže po vode a od trávy sa zdvíha až k tvári doktora Kelvina) zrkadlovo odráža v záverečnej, označil doc. Vladimír Suchánek za alegorický návrat strateného (či, ak chceme, márnotratného) syna. Môžeme mu dať jedine za pravdu, pretože posledný záber, od ktorého sa kamera príznačne zdvíha k nebeským výšinám (z ktorých vidieť ostrov vystupujúci z nekonečnej vodnej hladiny) je priamou citáciou Rembrandtovho rovnomenného obrazu. Solaris je skutočne veľkolepým a impozantným dielom, ktoré plynie, vťahuje a pod tvrdou škrupinou skrýva mnoho vrstiev lahodného jadra. Ničoho nie je príliš, ani málo. Dokonca ani ony odsudzované dlhé čiernobiele scény nie sú len zbytočným príveskom na naťahovanie už tak rozľahlej stopáže, naopak - hladko zapadajú do ucelenej významovej štruktúry, v ktorej symbolizujú vnútornú prázdnotu a odcudzenie Kelvina, opúšťajúceho domov a vydávajúceho sa na cestu do neznáma, či Bertonove definitívne spálenie mostov za vesmírnym výskumom a jeho spomienkami._____Solaris sa pýta i hovorí mnohé a rozprávaním o ňom by som vedel stráviť celé hodiny, avšak tu na to nie je najvhodnejší priestor. Mňa zaujal ešte jeden prídavok, ktorý film oproti predlohe obsahuje. Nasledujúca časť komentára je úryvkom zo školskej práce: Hlavný hrdina, psychológ Kris Kelvin (Donatas Banionis), je vyslaný na kozmickú stanicu na obežnej dráhe planéty Solaris, aby zistil, čo sa stalo s jej posádkou. Po príchode okamžite zisťuje, že tu čosi nie je v poriadku. Zvyšní obyvatelia sa nachádzajú na pokraji šialenstva a dávajú mu podivné varovania. To, čo ho čaká, si však nedokáže ani len predstaviť._____Planéta, svojim povrchom pripomínajúca oceán, predstavuje v tomto príbehu istú formu živého organického vedomia. Je schopná s ľuďmi komunikovať na úrovni, ktorá je pre nich nepochopiteľná, až desivá - dokáže zhmotniť myšlienky, predstavy, spomienky, sny i najhoršie nočné mory. Kelvin sa zrazu opäť stretáva so svojou mŕtvou manželkou, ktorá akoby nikdy nebola zomrela. On vie, že to nemôže byť ona - ale predsa je tu, vidí ju a môže sa jej dotknúť. Túto skutočnosť nedokáže prijať, a tak sa jej sprvu snaží všemožne zbaviť, no ona sa neustále vracia. S každým návratom je vo svojom konaní a dokonca i cítení stále podobnejšia človeku a ešte väčšmi pripomína ženu, ktorú kedysi miloval. Napokon boj vzdáva a nedokáže naďalej vzdorovať myšlienke, že sa k nemu skutočne vrátila._____Mŕtva manželka Khari (Natalja Bondarčuk) predstavuje podľa mňa ideál filmovej postavy, utkanej z predstáv a snov. Vo vzťahu k nej Kelvin prežíva čosi veľmi podobné tomu, čo zažíva divák, ktorý naplno podľahol moci filmu. A táto paralela je o to intenzívnejšia, že ju vidia dokonca i ostatní členovia posádky, ktorí s ňou nemôžu tak ľahko nadviazať fyzický kontakt. Moc tejto zdieľanej ilúzie sa tak skutočne približuje zážitku zo spoločného sledovania filmu, respektíve návštevy kina, kam chodíme, aby sme sa mohli oddávať tejto hre na skutočnosť, ako nám ju sprostredkováva režisér._____Mimetický princíp figuruje vo všetkých filmoch Andreja Tarkovského i v ďalšej rovine, prítomnej tiež v Solaris. Je ňou spiritualita. Viera v boha sa v jeho diele odráža mnohými spôsobmi, avšak tým najviditeľnejším je príroda. Tarkovského prístup sa nesie presne v duchu antických koncepcií umenia, na ktoré nadviazala renesancia a ktoré boli dosiahli úplnosti práve v tomto období. Vyberá si rastliny, stromy a živly, ktoré sa mu stávajú vzormi. Práve na nich stavia jemné duchovné prepojenie človeka s prírodou, z ktorej pochádza. V Solaris zohráva dôležitú rolu predovšetkým flóra a ešte väčšmi voda - oboje snímané spôsobom, pri ktorom vzniká dojem, že stačí natiahnuť ruku, aby sme sa ich mohli dotknúť._____Voda, ktorá je oddávna symbolom života, tvorí i Solaris. Planétu, ktorá dokáže vytvoriť ilúziu života tak silnú, že nás vie oklamať, a túto ilúziu stále zosilňovať. Je preto na mieste otázka, či je v závere Khari ešte stále prostou ilúziou, alebo sa stáva skutočným človekom. Možno totiž Solaris nedokáže len imitovať a napodobňovať, tak, ako to robí Andrej Tarkovskij, ale i tvoriť a svojim výtvorom vdýchnuť život._____Prípadní záujemcovia si môžu celú (krátku) prácu prečítať tu._____Až do zhliadnutia Zrkadla v kine najobľúbenejší Tarkovskij. Nie preto, že je sci-fi, ale preto, že ním nie je. 100% (Malá oprava - v úvode znie hudba nie počas prvej sekvencie filmu, ale už v titulkoch. Nechám to však ako to je, znie to lepšie.) () (méně) (více)
Tak jako jsem nikdy nijak zvlášť nepřišel na chuť Lemovi knižnímu, tak jsem zdá se ani moc nepřišel na chuť Lemovi zfilmovanému (což vlastně třeba díky Irarii XB1 není tak docela pravda, ale... Jedeme dál), v téhle podobě je totiž docela nudný, zbytečně dlouhý a s absencí jakýchkoliv emocí, přestože je na nich celý příběh postaven. Což je vážně docela škoda, protože Tarkovskyj je skvělý režisér (byť jsem od něj ještě neviděl tolik věcí, kolik by bylo záhodno) a z řemeslného hlediska je film perfektní, jenže co na tom, když hlavní postava působí jako bezcitný vrah nezletilých morčat a stopáž s víc jak dvěma a půl hodinama musí být zaplněna zbytečnou a nic neříkající bez-scifiální vatou. U bratrů Strugackých se to holt povedlo lépe (a jejich knížky mě taky baví o něco víc). /a jak nesnáším US remaky, taky se na něj díky střídmé stopáži a obsazení když už ne přímo těším, tak jsem minimálně zvědavej/ ()
Solaris je film fascinující - z mnoha důvodů. Na své si přijdou například oči - obrazy, které Tarkovský servíruje, jsou splněným snem každého vizuálního gurmána - nikoli však vizuálního jedlíka. Nikdo nedokáže natočit vodu působivěji než on - je jedno zda proudí v potoce, padá z nebe či je uvězněna v nádobě. A není to jen voda, která je nádherná. Solaris je i film výjimečný myšlenkově. Něco je jistě již dílem autora předlohy Stanislawa Lema (konkrétně Solaris jsem bohužel zatím nečetl). Konečně, "identitami" věcí a lidí se Lem zabývá v mnoha svých dílech, v Solaris tu máme Hari pozemskou a Hari "oceánskou". Je skutečná jen ta první? Obě? A když obě, jsou totožné? V čem tkví její podstata? A můžeme tuto podstatu vůbec poznat? Tyhle a mnohé jiné podobné otázky Lem zkoumá ve své tvorbě z různých úhlů pohledu. Vzpomenu si třebas na sbírku povídek "Hvězdné deníky", ve kterých je ústřední postavou Ijon Tichý - takový Jára Cimrman budoucnosti. V jedné povídce se nachází nebezpečná planeta, na které co chvíli někdo umírá. Leč to nevadí, neboť každý je hned nahrazen připravenou naprosto identickou zálohou. Kolikrát si člověk ani nevšimne, že zemřel. V jiné povídce nechává Lem Ijona dehydratovat na prášek a pak po zalití rehydratovat do živoucí podoby. Jednou však vzniknou Ijonové dva. Jindy časové víry dávají vzniknout různým Ijonům. A úterní to vidí vždy jinak než středeční. Nakonec je Ijonů tolik, že musí pořádat konference, aby se nějak dohodli. A jindy zase u Lema postavy projdou takovou fyzickou a duševní proměnou, že před a po proměně vidíme úplně rozdílné bytosti. Je to jedna nebo dvě bytosti? K Lemovu pohledu však IMHO Tarkovskij přihodil něco specificky svého. Doufám, že se nepletu, když řeknu, že tím něčím je, mimojiné, jeho víra v boha. Vždyť oceán Solaris má moc tvořit a může být schopen milovat celé lidstvo. Tarkovskij je pro mě jedním z mála režisérů, kteří dokáží víru prezentovat tak, že i mně, ateistovi nejtvrdšího ražení, to přijde fascinující. Málokdy tvrdím, že film je nadčasový, skvělý, úžasný a dokonalý. Ale Solaris pro mě takový je. (Poznámka pro autora: Komentář přepracovat) ()
Galerie (42)
Photo © Mosfilm
Zajímavosti (26)
- Tarkovského meziplanetární meditace byla ve své době přijata jako „sovětská verze“ Kubrickovy 2001: Vesmírné odysey (1968). Tou nicméně není už jen proto, že Solaris se víc než vizuální podmanivostí vesmíru zaobírá lidským a pozemským aspektem, k němuž odkazuje i závěr komorního díla. (Zdroj: Letní filmová škola)
- K adaptaci vědecko-fantastického románu „Solaris“ přistoupil Tarkovskij ve vynucené tvůrčí pauze v době nekonečného odkládání povolení k distribuci historické fresky Andrej Rublev (1966). (Zdroj: Letní filmová škola)
- Předloha Poláka Stanisława Lema nezajímala Tarkovského jako žánrový produkt a vize budoucnosti s blikajícími tlačítky režiséra dokonce až odpuzovala. Upoutala ho ale témata svědomí, mravního přerodu, soucitu, lásky a nostalgie, které procházejí celou Tarkovského filmografií. Film proto není tradiční oslavou dobyvatelů vesmíru, ale filozofickou úvahou o hranicích lidského poznání a především možnosti zůstat člověkem i v nelidském prostředí. (Zdroj: Letní filmová škola)
Reklama