Solaris

Solaris je film fascinující - z mnoha důvodů. Na své si přijdou například oči - obrazy, které Tarkovský servíruje, jsou splněným snem každého vizuálního gurmána - nikoli však vizuálního jedlíka. Nikdo nedokáže natočit vodu působivěji než on - je jedno zda proudí v potoce, padá z nebe či je uvězněna v nádobě. A není to jen voda, která je nádherná. Solaris je i film výjimečný myšlenkově. Něco je jistě již dílem autora předlohy Stanislawa Lema (konkrétně Solaris jsem bohužel zatím nečetl). Konečně, "identitami" věcí a lidí se Lem zabývá v mnoha svých dílech, v Solaris tu máme Hari pozemskou a Hari "oceánskou". Je skutečná jen ta první? Obě? A když obě, jsou totožné? V čem tkví její podstata? A můžeme tuto podstatu vůbec poznat? Tyhle a mnohé jiné podobné otázky Lem zkoumá ve své tvorbě z různých úhlů pohledu. Vzpomenu si třebas na sbírku povídek "Hvězdné deníky", ve kterých je ústřední postavou Ijon Tichý - takový Jára Cimrman budoucnosti. V jedné povídce se nachází nebezpečná planeta, na které co chvíli někdo umírá. Leč to nevadí, neboť každý je hned nahrazen připravenou naprosto identickou zálohou. Kolikrát si člověk ani nevšimne, že zemřel. V jiné povídce nechává Lem Ijona dehydratovat na prášek a pak po zalití rehydratovat do živoucí podoby. Jednou však vzniknou Ijonové dva. Jindy časové víry dávají vzniknout různým Ijonům. A úterní to vidí vždy jinak než středeční. Nakonec je Ijonů tolik, že musí pořádat konference, aby se nějak dohodli. A jindy zase u Lema postavy projdou takovou fyzickou a duševní proměnou, že před a po proměně vidíme úplně rozdílné bytosti. Je to jedna nebo dvě bytosti? K Lemovu pohledu však IMHO Tarkovskij přihodil něco specificky svého. Doufám, že se nepletu, když řeknu, že tím něčím je, mimojiné, jeho víra v boha. Vždyť oceán Solaris má moc tvořit a může být schopen milovat celé lidstvo. Tarkovskij je pro mě jedním z mála režisérů, kteří dokáží víru prezentovat tak, že i mně, ateistovi nejtvrdšího ražení, to přijde fascinující. Málokdy tvrdím, že film je nadčasový, skvělý, úžasný a dokonalý. Ale Solaris pro mě takový je. (Poznámka pro autora: Komentář přepracovat) (29.10.2007)

To, čo zbožňujem na kinematografii vtedajších čias, totiž dlhé, poetické a kontemplatívne zábery a scény preťahované až na samú hranicu znesiteľnosti (viď Viscontiho bálovú scénu v Gepardovi trvajúcu 45 minút, v ktorej sa zdanlivo nič nedeje), som našiel. Tých naozaj fascinujúcich však bolo len zopár, niektoré mi pripadali nudné, nie však kvôli svojej dĺžke. Prostredie bolo príšerne ordinérne a nezaujímavé - tým nechcem povedať, že mi chýbal Viscontiho panesteticizmus - bezútešnosť sa dá navodiť omnoho kultivovanejšími prostriedkami a práve predovšetkým nedostatok spomínanej kultivovanosti spôsobil to, že posolstvo filmu na mňa nedoľahlo s takou intenzitou, v ktorú som dúfal. To svoje som si v ňom našiel a musím povedať, že som bol dojatý k slzám (Sovieti Nesovieti, Rusi vždy mali väčší zmysel pre veci duchovné než celý Vatikán). Expozícia má celkom čechovovskú atmosféru - víkendový dom na konci leta, jazero, koník, neprestajne sa pohybujúca vodná tráva (ktorá v druhej časti filmu nadobudne ešte znepokojujúcejšiu podobu pásikov papiera chvejúcich sa vo ventilácii) - lepší rozjazd pre filozofické sci-fi si nedokážem predstaviť. Verbálne pripomienky Tolstoja a Dostojevského plus okázalo inštalované busty antických filozofov sú však vo filozofickom filme prejavom nemiernosti a nezdravého úsudku. Každopádne koláž z perfektne vybraných Bruegelových obrazov (Tarkovskij si kľudne mohol vybrať trebárs Triumf smrti či Babylónsku vežu, ale on si našťastie vybral iné) či scéna "O 17:00 bude beztiažový stav na 30 sekúnd" pre mňa stačia na to, aby som mal chuť pozrieť si film znovu. Mimochodom nechápem, prečo je koniec niekým chápaný ako čosi enigmatické - je to naopak doslovná citácia Rembrandtovho Návratu márnotratného syna z Ermitáže a táto doslovnosť mi pripadá v kontexte zámeru tvorcu celkom namieste. Úžasne dobré, ale formálne dosť nevyvážené. (29.12.2006)

Hodnotím po druhém zhlédnutí. Cítila jsem se jako při sledování některých Kubrickových filmů. Osobitá filmařina s nádherným vizuálem, ale téma, které mi jako "nesficistce" neleželo tak blízko jako lidský pohled do duše Ingmara Bergmana. V realismu se cítím bezpečně, raději stojím nohama na zemi, byť v hnoji, než lítat ve stavu beztíže po cizích galaxiích. Přesto i k mé realistické duši nějaké to vesmírné poselství dorazilo. :o) (26.08.2016)

Úžas! Asi dvakrát sa pristihujem pri duševnom premiestnení na onu vesmírnu stanicu, ktorej útroby a čudesná posádka hypnotizujú môj mozog do najkrajnejších sfér prijímacie radiácie. Znepokojenie, núdza, blúznenie, ale aj hypotetické rečnenie či zakódované prihováranie sa jeden k druhému. Chovanie tamojších vedcov ozaj odpovedajúce - úzkoprsé, stiesnené a náladovo premenlivé. Poznačení láskou k žene a citovým rozpoložením Tarkovskij na plátno otláča svoj (mierne modifikovaný) autorský rukopis, kompozícia obrazu je fenomenálna a narábanie s tichom vyvoláva vábivé mystično na ktoré pristupujem hneď od odlepenia sa od Zeme. "Solaris" netrpí dĺžkou, to recipient trpí neschopnosťou pohltiť tento umelecký smaragd. "Solaris" není iba filozofickým sci-fi opusom, je tiež nenútenou modlitbou pre tvora s dávkou sebareflexie a existenciálneho opytovania sa. (03.03.2010)

Už som sa raz rozhodol, že s Tarkovským končím, pretože mu nerozumiem a nenachádzam v jeho filmoch nič, čo by ma zaujalo. Porušil som svoje predsavzatie, pretože som dúfal, že jeho najslávnejší film bude iný. Keď som počas sledovania párkrát zažil mikrospánok, ani som film nedopozeral a s Tarkovským neodvolateľne končím. Niektorí užívatelia porovnávajú tento film s Kubrickovým 2001: Vesmírna odysea. To je však iný prípad. Poznám dielo oboch autorov literárnej predlohy, ale zatiaľ čo v prípade Kubrickovho filmu som sa mohol oprieť o moje nadšenie z Clarkovej predlohy, u Tarkovského nič podobné nefungovalo. Možno aj preto, že po pol storočí si už z Lemovej predlohy veľa nepamätám. (19.01.2017)