Solaris

Úvodní hlazení očí a pomalý rozjezd může kdekoho odradit, ale Tarkovskij jen s rozvahou diváka připravuje na mnohem lepší podívanou, která začne po necelé hodině. Idylická atmosféra se diametrálně změní, plechové stěny začínají dunět, objevují se nevítané postavy z podvědomí a minulosti hrdinů, planeta Solaris vykazuje zvláštní činnost. Režisérovi opět stačí minimum hudby, ale nesmí chybět notná dávka filozofie („Hned jak zavřu oči, nemůžu si vybavit svoji tvář.“ – téměř totožná věta s pozdějším Bergmanovým filmem Ze života loutek.) Solaris je pro mě mnohem zajímavější a stravitelnější než Kubrickova 2001. (2x) (30.04.2006)

Plynú pomaly. Všetky Tarkovského plynú pomaly. Záber pomaly padajúceho žltého lístka, ktorý po dopadnutí rýchlo berie tečúca bystrinka a vlniace sa riasy pod vodou lemujú úvod a dom na ostrove v toku mora Solarisu zase záver. Množstvo symbolov, rozlične kolorovaných záberov, rozdelenie filmu na dve polovice – prvá sa odohráva na idylickom vidieku a čiastočne v šialene futuristickom meste, druhá na vesmírnej lodi, ktorú prestúpil duch zániku s voľne sa povaľujúcimi kusmi zariadenia, neopravovanými hadicami, apatickými členmi posádky – a to len preto, že sa im zhmotnili ich predstavy – jeden sa dokonca zabil. Ozaj sú naše predstavy o druhých ľuďoch tak desivé ? Možno nie. Možno len prší na poznanie. Pokora a pokánie – možno to chýba. Tarkovskij nastoľuje veľa otázok, a nedáva veľa odpovedí. Možné interpretácie necháva na prijímateľa. (21.09.2004)

(1001) Když jsem přemýšlela, co k Solaris napsat, protože ponechat to jen tak bez komentáře, to se mi nějak nechce, napadla mě ze všeho nejdřív slova z intimní divadelní hry, co jsem nedávno četla. Ústy hlavní hrdinky se tam autorka rozhořčuje nad tím, že kdykoliv muže sužuje nějaká potíž, je tato povýšena na problém celého lidstva, zatímco když se něco onálepkuje přívlastkem "ženské", je to odsunuto na druhou kolej, ať se tím zabývají ti přecitlivělí asociálové a neobtěžují s tím uvědomělou většinu. Tím nechci na tenhle film nechci nějak výrazně aplikovat feministická kritéria či bůh ví co, jenom bych to použila jako jakési podobenství mého přístupu. Dvě hvězdičky jsou totiž v tomhle případě spíš symbolické a moc konkrétního toho o mém názoru neříkají. Film vnímám jako komplexní a sofistikovanou výpověď jednoho člověka, který by mohl zastupovat skupinu podobně smýšlejících. A já do ní nepatřím. Nebudu si tady sypat popel na hlavu a říkat, že jsem asi moc hloupá, že k tomu možná jednou dojdu, že se na to podívám znovu a pokusím se víc soustředit, že je to moc dlouhé a že po zkrácení bych ihned výtky neměla nebo by byly menší. Nebudu to říkat, protože si to nemyslím. Ten film mě prostě nezajímá. (28.09.2009)

Vím, že hodně lidí naštvu svým hodnocením, ale nechte mě to nejdřív vysvětlit. Solaris není špatný film, dokonce bych řekl, že většinu toho, co tam je, jsem pochopil (teď je jen otázka, jestli dobře) ale když ve filmu, který má bezmála 3 hodiny se okolo 80 minut nudím a čekám na nějakou dobrou scénu, tak někde bude chyba. Zkrátit to o těch 80 minut, a mohl bych jít mnohem výše, protože např. závěr se mi dost líbil… Ale jak říkám, chtělo by to prostříhat a to moc. Nicméně je tohle jeden z mála filmů, který si určitě pustím znovu i přes mé hodnocení, ale za hodně, hodně dlouhou dobu… Možná že pak se mi to bude více líbit… A jsem fakt zvědavý na Stalkera a Nostalgii, které mám v plánu zhlédnout… (02.11.2009)

Stanislaw Lem nenapsal kdovíjak zábavné sci-fi, ale jeho zápletka je celkem zajímavá a netradiční. Zároveň je v knize prostor pro její hlubší prozkoumání. To Andy Tarkovskij zcela záměrně tuhle zápletku skoro neřeší a soustředí se na podivný vztah dvou charakterově nezajímavých osob a předkládá ho divákovi, jak jinak, než aby co nejrychleji usnul. Úvodní část filmu, odehrávajícího se na Zemi, je úlet a úplně nepotřebný. Nevím, kdy se příběh přesně odehrává, jestli je to vůbec známo, ale je to poměrně dost vzdálená budoucnost (pamatuji si, že planeta Solaris byla objevna 100 let před narozením hlavního hrdiny). Co měla tedy znamenat ta desetiminutová jízda starým automobilem se záběry na město 70. let 20. století plné činžáků, koukám, že japonských? To bylo hodně naivní. Když jsme se tedy dostali konečně na loď, kde jsme pak s výjimkou strašně otravných flashbacků, snů či vzpomínek, strávili celý zbytek filmu, díval jsem se na Solaris už skrz prsty. Skvělé charaktery Snauta a hlavně Sartoria, kteří byli úžasně zahráni, si divák neužije mnoho a už vůbec ne jejich krásných halucinací. Nechci filmu upírat některé skvělé momenty (kdybyste mě mučili, možná bych si vzpomněl i na něco konkrétního), ale většina filmu mi nic nedala, možná proto, že jsem jak četl knihu, tak viděl ono příšerné Soderberghovo zpracování, čili onu psychologii, která z příběhu vyplývá a kterou Tarkovskij nijak neobohatil, již znám. V jiných dílech Tarkovského tvoří jeden ze zásadních kladů vizuální stránka. Zde mě neuchvátila ani za mák. Dočkal jsem se jednoho slabého pohledu z vesmíru, několika záběrů na Oceán a pár tradičních přebliků do černobíla či negativova. Jinak vizuální stránku tvořily jen hnusné studiové interiéry lodi, která vlastní telefon od Alexandera Grahama Bella. Celkově snímek splnil má očekávání v podstatě do puntíku, čili kdybych to měl shrnout - budu se nudit, bude tam pokud možno co nejméně sci-fi zápletky a hodně jakože dumání, budou tam zbytečně dlouhé scény a bude to působit levně a rozhodně to NEBUDE lepší než Vesmírná Odysea, jejíž myšlenkové sdělení vnímám tak o deset pater výš, o audiovizuálu ani nemluvě. (17.10.2008)