Stalker

"Bože chraň! Já vůbec moc nepřemýšlím. Nedělá mi to dobře." Film spěje ke konci. "Bohudík.." říkám si a prásknu s sebou na postel a děj už nijak výrazně nesluduji. Pak přijde zpověď Stalkerovo ženy. Neznám její jméno. Nevím o čem mluví. Zapaluje si cigaretu a donutí mě vrátit se do původní polohy plodu, která mi byla přes dvě hodiny jedinou pohodlnou pozicí. Její oči sledují upřeně do kamery, mluví, mluví, mluví. Je zvlaštní, že mě upoutává postava, která do děje nijak výrazně nezasahuje a je tam, dalo by se říct, jen pro okrasu. Vstane a přejde k oknu. Popotáhne z cigarety. Je to ona, kdo řekne závěrečná slova. Má do té doby pohodlná pozice, začíná mi býti nepříjemnou, ale sakra ta ženská je tak pozoruhodná bytost, že risknu amputaci končetin. Konec. Tečka. Tarkovskij. Jsem vděčným pozorovatelem, když jde o nějaké psycholigické, filozofické filmy. Rád nad nimi přemýšlím, téměř do zmagoření, ale Stalker vám (nebo podle hodnocení ostatních, jen mě) přivodí zvláštní pocit v žaludku. Čert vem to, že jste to nepobrali, ale když vám uniká i příběh, je fuška pak naskočit do rozjetého vlaku. Andrej Tarkovskij je jednoslabičný expert, který rád mate divákovo myslí. Tak ať, ale ať tomu dá tvar a dávku spádu. Možná je na vině můj věk. Prostě nekoukej na filmy pro dospělé, když sám máš problém pobrat Trigonometrii. Učím se za pochodu a Stalker byl na můj vkus až příliš rychlým skokem do světa, který je hloubavý a do jisté míry i praštěný. Knihu čtu a doufám, že nebudu mít nutkání zaklapnout ji v polovině jako u filmu.__ Stalkerovo žena típla cigaretu a zmizela. Já spadl z postele s otazníkama v hlavě a v tu chvíli jsem si připadal jako malé dítě, které nedokáže pochopit, proč mu máma nekoupí žvejku, když ji o to ustavičně prosí. Chci to vidět s inteligentnějším člověkem, než jsem já. Chci to pochopit!!!! (10.05.2009)

Ja asi nemám tú správnu bunku pre tento druh filmov, aké točí Tarkovskij alebo Kubrick. No čo, zabijem sa? Stalkera som úprimne zatúžila vidieť hneď po tom, čo som si prečítala knižnú predlohu bratov Strugackích. Aj keď som naisto vedela z počutia, že je to "divný" film (a mala čiastočnú skúsenosť so Solarisom). Predsa som chcela vidieť, koľko atmosféry a čo sa vlastne z knihy dostalo na plátno. Bohužiaľ je to asi hlavný dôvod, prečo sa nevyhnem porovnávaniu a prečo som bola taká sklamaná. Bratia Strugackí síce napísali scenár (ktorý z istého uhla pohľadu súhlasí s ich filozofujúcimi tendenciami v knihách) vyzerajúci "dejovo" ako voľné pokračovanie románu po pár rokoch, ale to, čo mi ponúkol Tarkovského Stalker, sa mohlo kľudne zaobísť bez Strugackích, bez vedeckofantastického motívu aj bez stalkera. Sú to proste dve a pol hodiny ťažko nudných intelektuálnych kecov! Kecov, kecov a kecov... o nesmrteľnosti chrústa, o tom či ľuďom dávať alebo brať nádej, a o tom, že za každý dar (hoci nádeje) sa platí. Plus dlhých záberov na depresívne post-apo scenérie a troch chlapov, z ktorých dvaja sú škaredí a starí. A čo sa stalo so stalkerom z románu? Zlatá guľa (vo filme Komnata) ho musela strašne poznačiť, lebo tragická postava chladného pragmatika žijúceho vo večných rizikách sa pri prechode z papiera na celuloidový pás zmenila na ufňukanú posratú trosku! (a jeho statočná manželka Juta degradovala na onucu) Tento filmový hrdina si románovú symboliku pomenovania STALKER nezaslúži - v knihe by na zbabelosť takého rangu dávno pošiel. Poserovia v Pásme nemajú čo robiť! Je veľmi otázne, či by to bez čítania knihy s názorom na film dopadlo lepšie - alebo ešte horšie. Mám pocit, že či už ho vytrhnete alebo nevytrhnete z kontextu predlohy, aj tak zostáva len akousi silne lyrickou nadstavbou slušného scifíčka, ktoré si s danými témami poradilo omnoho lepšie a aj na premýšľanie toho prinieslo oveľa viac. Filmový Stalker je príliš monotematický, príliš patetický a príliš otvorene moralistický. Sorry, bejby, kľudne ma vylúčte z akéhokoľvek klubu, ale tomuto tlieskať nebudem. Nie preto, že ostatní sa tu rozplývajú blahom. (14.02.2011)

Jsem smířen s tím, že nic famóznější za svůj život nikdy neuvidím. ____ Ruská filmová estetika posílená samotným přístupem Tarkovského činí ze Stalkera nezapomenutelnou epopej. Genialita filmu je tak dosažitelná, přitom tak vzdálená; kopíruje v podstatě Zónu, kam lze utéct a nalézt zázraky, ale je nutné pro to něco udělat - člověk zůstává na vše sám, nikdo mu nepomůže, žádná neviditelná síla ho nepopostrčí. Zóna je jedno z nejmagičtějších míst, kam kdy kterýkoliv režisér své diváky pozval. Zprvu se film zabývá šedinou světa, poté dává do vztahu hledisko humanisty (Spisovatel), vědce (Profesor) a věřícího (Stalker). Tarkovskij coby odpůrce „trojúhelníku abc" a techniky nadržuje Stalkerovi a Profesora nechává za oponou. Klíčové otázky: Smí racionální člověk důvěřovat niterným pocitům? Nezanikla by bez trápení i samotná touha po štěstí? Solonicyn (Spisovatel) a zejména Kajdanovskij (Stalker), toť dva magnety, z nichž nelze spustit oči. Tarkovskij svůj čarokrásný biohazard vystavěl v duchu básně v próze a mně nezbývá než mu za toto unikátní veledílo, které nesnese srovnání absolutně s ničím, hluboce poděkovat. (01.12.2007)

Co kdyby existovala možnost jediným přáním změnit svět k lepšímu? Ale je to opravdu to, na co člověk dokáže myslet ve chvíli, kdy se mu může dostat největších rozkoší, po jakých kdy toužil? A co když si někdo vlastně přeje jiným ublížit? Má právo riskovat, že nějaká skrytá zášť uvnitř něj přivodí jinému utrpení? Ale jak lze pak žít bez naděje? Stalker vám neodpoví. Stalker ukáže možnosti, zbytek je na vás. Nemůžu říct, že bych plně akceptoval Tarkovského přístup, pro mě je absolutní kniha bratří Strugackých (asi nejlepší scifi román vůbec), ale i tak se mi stále vyjevují některé silné scény a rozhovory, a to jsem toto dílo viděl před nějakými čtyřmi roky. (27.06.2006)

Síce som tušil, o čom približne Stalker pojednáva, ale po jeho zhliadnutí mi vôbec nebolo jasné, čo som vlastne videl. Vedel som len, že silu na ďaľšie zhliadnutie nájdem len tažko. Snáď najneobyčajnejší filmový zážitok môjho života, ktorý ma ako celok úplne nenadchol, ale niečo vo mne určite zanechal. Minimálne vizuálna sila obrazov je v tomto prípade neodškriepiteľná, s odstupom času a s pomocou ďalších zdrojov nachádzam v tomto diele aj viac a viac pozoruhodných myšlienok. Výsledné hodnotenie sa vo mne bije, varianta ktorú volím súvisí s faktom, že Zóna sa svojou magičnostou dokáže zavŕtať pod kožu. (15.09.2010)