Zrcadlo

Tarkovskij před zrcadlem (rozbitým). Vzpomíná, svěřuje se. "Ja mogu govorit!". Plný emocí sbírá střípky své (ne)naplněné minulosti, předkládá je k nahlédnutí, k inspiraci i k poznání sebe sama. Ano, zrovna v tomto střípku se lze poznat jak v zrcadle ze Zrcadla. Velmi osobité, ale zároveň uchopitelné, plně vstřebatelné...na úrovni emoční, duchovní i výpovědní. Voda, oheň, vítr...člověk___bezmocná oběť válečných hrůz (uprchlík opouští svůj domov), osamocená bytost (jen se svými představami), vládce (žhář), milovaná bytost (matka, milenka...syn), bytost milující (Tarkovskij). Na jednoho je toho možná až moc, každá vzpomínka se rázem stává skutečností, je možné ji s režisérem společně prožít. Jak? V silně artovém stylu, neb ZDE je skutečně vše, co může divák od uměleckého filmu žádat. (17.09.2016)

Jediné čo sa k tomu odvážim napísať je to , že sa mi nenormálne páčia Tarkovského obrázky a myslím, že ktorékoľvek políčko z tohto filmu, ktoré je jeho, by obstálo ako umelecká fotografia. Zmysel režiséra pre obraz a jeho spojenie s hudbou skutočne v Zrkadle prebíja pre bežného diváka ostatné zážitky z filmu, pretože už na prvý pohľad je to dielo výsostne osobné a ako také úplne prístupné snáď len jeho autorovi. 9/10 (02.01.2007)

Přiznávám se, že význam některých scén mi doposud uniká, zároveň však nepovažuji jejich pochopení za zcela nutné, neboť Tarkovskij se zde snad ani nepokoušel o tradiční vyprávění. Zrcadlo vnímám spíše jako subjektivní rozpomínání, které postrádá konzistentní příběh. Ten je zde nahrazen z časového hlediska nejasně uspořádanými fragmenty, které postrádají kauzální návaznost. Domnívám se, že tím stěžejním je zde divácký prožitek, který byl v mém případě natolik intenzivní, že zcela vykompenzoval onu nesrozumitelnost celého díla. S výjimkou filmů Oběť a Nostalgie, které jsem neviděl, považuji Zrcadlo za nejméně dějový dlouhometrážní film režiséra Tarkovského, což zákonitě nemusí být chápáno jako kritika, jen tím konstatuji, že se nejvíce vymyká tradičním představám o mainstreamovém filmu. (14.12.2010)

(viděno v listopadu 2010) Můj druhý Tarkovský. Ještě se chystám na jeden jeho film a pak si chci od něj odpočinout, není to lehký tvůrce, jeho filmy člověk asi musí strávit a pak se k nim po čase vrátit. Stále jsem v něm bohužel nenašla zalíbení, což jsem ostatně trochu čekala, už podle popisů příběhů jsem tušila, že to pro mě nebude to pravé. Ale stále doufám, že se to někdy zlomí. Zrcadlo je prakticky jen sledem volně navazujících asociací, které se v režisérově mysli objevily při vzpomínání na dětství v Rusku, kde trávil čas. Proto se to těžce chápe i hodnotí. Divák jako by nevěděl, co si o tom všem má myslet. Líbily se mi recitace básní s pohledy na krajinu v pozadí, místy mě ta poetika uhranula, místy mě to nebavilo... Prostě jako na houpačce. Hodnotím, jak hodnotím, opět s příslibem do budoucna, že to snad někdy bude lepší. (29.04.2012)

"Ucítil jsem, že přišla chvíle, kdy vytvořím nejvýznamnější dílo svého života. Garantem je mé přesvědčení - které mě samozřejmě může mást a může se ukázat jako běžné znamení konce v dialektickém smyslu tohoto výrazu. Také v tom hraje roli materiál, kterého chci použít, protože jakkoli je nekonečně hluboký, je zároveň prostý, obvyklý, všední. Řekl bych dokonce, že ten materiál je ideální: já ho cítím, já ho znám, já ho vidím. Jediný problém je v tom, jestli uspěju. Podaří se mi vdechnout duši dokonale sestavenému tělu?" Tarkovskeho vzpomínky odrazem v zrcadle. Lze se života zmocnit jinak? (05.04.2014)