Ivan Hrozný I.

Film, ve kterém se dokonalé, geniální a neuvěřitelně působivé scény mísí s totálně nudnými pasážemi, při kterých má pozornost klesala na nulu. Bohužel je to tak půl napůl. Hodně se mi líbilo obléhání Kazaně nebo ta jedna z posledních scén, kde se na zdi odráží Ivanova obrovská silueta. Nicméně Alexandr Něvský nebo Deset dní, které otřásly světem mě zaujaly mnohem víc. (14.07.2011)

Ivan hrozný je prvotriednou ukážkou Ejzenštejnovho štýlu. Film je rozhodne pôsobivý a čo je hlavné pracuje z detailmi. Každá jedna scéna je nasnímaná z rôznych uhlov, môže sa popýšiť honosnými kulisami a snaží sa o čo možno najvernejšie zachytenie doby v ktorej Ivan Hrozný žil. Tento prológ nám ukazuje počiatok vládnutia tohto vládcu, od jeho nástupu na trón až po smrť jeho manželky. Prechod z dobrého vládcu, ktorý chce zaviesť v Rusku reformy pre zlepšenie životných podmienok obyčajného ľudu, po monštrum trpiace paranojou, je tu podaný pomaličky, minimalisticky a predchádzajú mu scény, ktoré vysvetľujú vzťahy na kráľovskom dvore a ich vplyvy na osobnosť veľkého Cára. Rozhodne sa jedná o Ejzenštajnovo vrcholné dielo, ktoré stojí za pozretie. Celkom ma to navnadilo na druhú časť. (07.04.2011)

Sergej Ejzenštejn natočil nemý film vo zvuku. Štylizácia scén, herecké prejavy, to všetko ako by sa prenieslo v čase z 20. rokov minulého storočia. Chybička krásy je tu však dosť podstatná. Snímok ponúka viac ako dosť nudných momentov a niektoré skvelé scény nie sú rozvinuté tak, ako by si zaslúžili ( jedna za všetky - bitka o Kazaň ). Monumentálne dielo, pri ktorom sa režisér akoby bál odviazať. (04.05.2015)

Ivan Hrozný I & II V roce 1941, po fenomenálním úspěchu předchozího filmu Alexandr Něvský, za kterého Ejzenštejn dostal 1.2. 1939 Leninův řád, byl pověřen prací na třídílném eposu o legendárním ruském carovi 16. století Ivanu Hrozném. První díl navázal na úspěch předchozího filmu a Ejzenštejn byl za něj opět oceněn, tentokrát prestižní Stalinovou cenou. První díl se dostal do kin v roce 1945. Podobné štěstí ale neměl díl druhý (dokončený v roce 1946) – ten už nemilosrdně narazil na bariéru cenzury a diváci jej mohli spatřit až v roce 1958. Materiál ke třetímu dílu byl až na jeden zlomek zničen. Přeložený dokument nás zavádí do doby, kdy Ejzenštejn, který pomalu vzpamatovával ze srdečního infarktu, jež ho stihl po zákazu filmu, poslal na podzim 1946 Stalinovi osobní dopis a v únoru 1947 mu byla udělena audience. Z ní je uvedený záznam. Ejzenštejn dostal za úkol druhý díl přepracovat, ale nevydržel pracovní nápor a politické tlaky a přesně rok po rozmluvě v Kremlu v roce 1948 zemřel. Druhý díl se vysílal až v roce 1958, tedy již v době chruščovovského „tání“. Konečně v roce 1988 promítl na mezinárodním sympoziu v Oxfordu, pořádaném u příležitosti nedožitých Ejzenštejnových devadesátých narozenin, ředitel moskevského Muzea S. Ejzenštejna Naum Kleim jedinou dochovanou pasáž ze zničeného třetího dílu, ve které Ivan Hrozný vyslýchá cizího žoldáka. Podobnost s praktikami sovětské NKVD je evidentní dnes a nebylo možné ji přehlédnout ani za Stalinova života. Pro historiky však nemá tento jedinečný dokument zaznamenaný očitými svědky jen rozměr boje režiséra proti politické zvůli. Jistě, je až k smíchu, jak se trio Stalin – Molotov – Ždanov pasuje do role filmových producentů a z piedestalu své moci radí vystrašeným umělcům, jak mají točit a hrát; jak z výše svého neumětelství a umělecké impotence (Ždanov) uspokojují svá ega peskováním a poučování takového talentu, jako byl Ejzenštejn. Nelze si v tomto nevzpomenout na scény z Allenových komedií o drsných gangsterech toužících se ohřát v záři reflektorů a získat tolik postrádanou prestiž, uznání a slávu. Nenechme se ovšem mýlit tímto povrchním dojmem. Za tímto zdánlivým uměleckým ignorantstvím se skrýval přesně vypočítaný kalkul „inženýrů moci“, kteří přesně rozpoznali sílu a moc stříbrného plátna pro ideologický boj a historické uvědomění. Ejzenštejn byl přes všechny problémy, kterému sovětská moc vytvářela, ikonografem mladého sovětského státu, Andrejem Rublevem socialismu. Svým velkým talentem pomohl vizualizovat fiktivní obraz SSSR, dát mu tvář exportovatelnou do zahraničí právě v podmínkách, kdy ta pravá tvář sovětského státu byla zahalena tajemstvím a obehnána ostnatými dráty. Ne nadarmo další z „inženýrů moci“ Joseph Goebbels obdivoval Ejzenštejnův legendární Křižník Potěmkin a toužil, aby v německém filmovém průmyslu vznikl podobný umělecky silný, ale přitom výsostně ideologický film. Na hloupé agitky, ať už antisemitské či stalinistické, lidi příliš nezabírali. (24.02.2009)

Ejzenštejn v Ivanu Hrozném se v jistém smyslu neposunul od Alexandra Něvského dál ve svém uměleckém vývoji. Tím myslím především v soustředění se obrazu na detaily tváří herců podkreslených hudbou Sergeje Prokofjeva (narozdíl od Alexandra Něvského na mne zde nepůsobí tak disharmonicky), kde dialogy někdy působí jako pouhý doplňující prvek. Dojem patetičnosti hereckého projevu dotváří svícení mizanscény, jež utváří pocit napětí. Podobnou funkci mělo i světlo v expresionistických filmech, s rozdílem toho, že bylo namalované na kulisách. Ejzenštejn uplatňuje hru se stíny v kombinaci s hieratickou perspektivou (stín Ivana Hrozného je několikrát větší než diplomata, s nímž jedná). Zmíněnou perspektivu využívá také v samotném závěru při detailu na jeho tvář, za níž jde v pozadí procesí. Expresionismus mi i vzdáleně připomínala architektura některých budov ve filmu(viz carův palác), jejichž stěny jsou někdy vystavěny do nezvyklých, pokřiveně vypadajících tvarů. (24.03.2007)