Ivan Hrozný II.

Podľa očakávaní Ejzenštejn v druhej časti pritvrdil v intrigách, na moje počudovanie sa ale pre zvyšok dvojdielneho filmu presunul výhradne do interiérov a keďže som si o filme vopred nič nečítal, absencia veľkolepej bitky bola pre mňa v prípade megalomana Ejzejštejnovho formátu veľkým prekvapením. O jeho slobodnú vôľu tu ale nešlo. Herecké výkony sú snáď ešte teatrálnejšie ako v prvej časti, otázka je, či je takáto štylizovanosť kladom, alebo záporom pri tomto žánri a v tomto období. Našťastie už ale funguje psychológia. Vidím, že názory na to, či je lepšia prvá, či druhá časť, sú rozdielne, ja sa prikláňam k tej prvej. Druhú zachránila záverečná, vysoko atmosférická pasáž, kde sa naplno prejavilo majstrovstvo režiséra a pripomenul mi tu skôr nemeckých expresionistov, alebo starých amerických hororových majstrov, ako samého seba. Takže trochu ruskej histórie v klasickom filmovom podaní, ktorá nikoho neurazí a ktorá vzhľadom na komorné ladenie celého projektu a celkovú vyše trojhodinovú stopáž neskĺzne k akademickej nude. P.S.: Tri deti v kostole a ich obruče nad hlavami mi pripomenuli tri hlavne na krížnikovi Potemkinovi, mohlo by sa jednať o narážku. (18.03.2013)

O druhém Ivanu Hrozném bych mohl říct podobné věci jako o tom prvním. Tedy bylo to určitě precizně natočené, Nikolaj Čerkasov je coby Ivan Hrozný dokonalý, ale bohužel to ve mě nezanechalo žádný trvalejší dojem. Příběh se zaměřuje na období Opričniny a vnitřní přerod z cara Ivana na Ivana Hrozného. Díky tomu chybí nějaké bitevní scény (jako byla v prvním díle ta u Kazaně) a vše je velmi statické a konverzační. Vlastně by mi to ani tolik nevadilo (právě díky výkonu hlavního představitele), kdyby nebyla první scénou, která na mě zapůsobila až ta, kdy na hostině přinesou na stůl černé labutě s královskými korunkami. Následujících asi dvacet závěrečných minut jsem hltal. Bohužel ty nemohou vyvážit zbytek filmu. No a navíc mě tam dost otravovala a nudila hudební čísla. (09.08.2011)

Ejzenštejnova koncepce kinematografie konfliktů byla nesmírně plodná v jeho němém období, o tom není pochyb. Nemohu se ale zbavit pocitu, že čím více se pokoušel užít svých metod u zvukových děl, tím tvrději narážel, neboť rozvoj filmu (i v měřítku národním) se stal neovladatelný a on sám byl donucen ke kompromisům. Tak jsou oba díly Ivana Hrozného i Alexandra Něvský Ejzenštějnovou vlastní bitvou s normami tendenčního sovětského filmu. Ve třech dílech a jako jeden celek by to asi bylo působivější. (17.04.2013)

Druhý díl je přece jen o něco lepší než díl první, snad za to může i skutečnost, že se zde objevují barevné scény, které tomu dodávají ten správný ruský kolorit. Ale na "vině" je i skutečnost toho, jak se postava Ivana Hrozného vyvinula a co se z ní stalo. Už není velkolepá, už je jen děsivý. Člověk se ani nemůže divit, že Stalin uvedení filmu zakázal. (22.09.2014)

>>> Historickou nepřesnost vem čert, daleko zajímavější je ta zlověstná síla přesvědčení o vlastní velikosti, pravoslavný mysticismus, který bojarům nedovolí vztáhnout ruku na cara při první vhodné příležitosti, důstojnost, autoritativnost hlavní postavy i filmu samotného, obojí lze podrobit kritice, ale naprosto ne výsměchu. Stalinovi se druhý díl možná nezamlouval, ale takovému Putinovi jistě ano. (12.07.2014)