Cesta zhýčkaného dítěte

Jeden z nejméně očekávaných výkonů Belmonda - a rozhodně ne ve špatném slova smyslu, naopak - jedině v dobrém. Krásný film, i když z výchovně-morálního hlediska si občas říkám, jestli je tohle vedení (sice nenápadné) za ručičku i v dospělosti to pravé. Na druhou stranu v duchu humanismu a otcovské lásky ani nemůže jinak. Jak už jsem napsal, krásný film. (24.12.2015)

Cesta zhýčkaného dítěte je pro mě velmi rozporuplným filmem. Z hlediska hereckého výkonu Jeana-Paula Belmonda a hudby Francise Lai se jedná o koncert, který bych v klidu doporučil každému milovníku filmů. Na druhou stranu to pan režisér neukočíroval a to poměrně dost zásadně, zejména v rámci nepřehledného přeskakování mezi scénami na časové ose. Pokud se chvíli nebudete soustředit, tak dostanete guláš, za který by se nestyděla ani michelinskou hvězdou oceněná maďarská restaurace, což je velká škoda, jelikož samotný nápad a příběh není vůbec špatný. Každopádně Belmondo dokázal, že dramatické role mu šly neméně dobře než ty komediální. Moje hodnocení 55%, (19.03.2016)

....zlé to nebolo,ale tej belmondovskej charizmy ,toho pravého Belmonda tam bolo ozaj poskromne....a nakoniec čo to je za človeka čo odíde od svojich detí (i keď dospelých) a robí sa že tragicky zahynul...dobre chcel ich naučiť niečo o živote ok .....ale po tej "výchovnej lekcii" prečo nechce byť so svojimi deťmi a vnúčatami a radšej prdí niekde v Afrike.... (13.04.2020)

Film věnovaný památce Jacquese Brela nese mnohé stopy jeho tvorby i životního příběhu. Neobsahuje však zuřivou beznaděj ani drsný sarkasmus jeho nejslavnějších hitů, naopak, je posmutnělý, něžný a hravý, přesně jako některé Brelovy méně známé kousky. Cirkusák Sam, stárnoucí, ale výkonný a kreativní muž, uposlechne hlasu své toulavé krve a náhle se rozhodne položit mezi sebe a svůj – podle dnešních měřítek úspěšný – život oceán. Označení „rozmazlené dítě, které rozbilo všechny své hračky“ je výstižné jen částečně, jeho motivace nespočívají pouze v únavě ze stereotypu a přemíry práce. Mnoho tvůrčích lidí mívá čas od času a v různé míře intenzivní potřebu být „hluboce a bohatě sami“, jak říkala Sylvia Plath, aby mohli zrekonstruovat svůj vnitřní svět, ze kterého rozdávají, a znovunalézat inspiraci i sami sebe. A někteří to řeší hodně radikálně. Brel odjel tak daleko, jak jen mohl, i Sam Lion nakonec nalezne klid na tropickém ostrově uprostřed divokých zvířat, která tolik miluje. Někdy je možná třeba odstranit z toku velké kameny, aby mohla voda volněji proudit, když ale zmizí všechny, zanikne i koryto a voda zmizí v zemi. Nejsou to ale nakonec právě ty kameny, druzí lidé, kteří zdánlivě brání umělci v rozletu, ale svou existencí dodávají jeho životu tvar? (02.05.2013)

"Když jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, uvažoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, opustil jsem, co je dětinské..." Bude něco pravdy na tvrzení, že cesta zhýčkaného dítěte je poseta hračkami, které rozbilo a odhodilo, ale myslím, že je v tom i něco trochu jiného. Vidím dítě, které dospělo a poznalo, že své hračky přerostlo a musí se naučit žít bez nich. A vidím režiséra a hlavního představitele, kteří toho mají hodně za sebou a teď se ohlížejí zpět. Jejich pohledem možná prosakuje únava, ale nikoli trpkost a už vůbec ne prázdnota. (31.10.2013)