Žena je žena

Nesouvislá slátanina hrající si na umění. Spousta lidí to Godardovi žere, ale mě tenhle sled podivných scén a obrazů, i když leckdy úsměvných a zábavných, vůbec nebavil. Godard opět hodně experimentuje - s hudbou, obrazem, herci, ale ne způsobem, který by se mi líbil. Je to subjektivní. Jeden aspekt se mi tu ale líbil velice - Anna Karina zde ale byla neskutečně sexy... (23.07.2018)

Žena je žena jsem si teda neužil ani zdaleka tolik jako U konce s dechem. Většinu času jsem se jen pokoušel pochopi dění na plátně. Vím, že si Godard rád pohrával s absurditou a určitou bizárností. Už v tomto filmu to ale začíná přehánět a to je jeden z jeho prvních. Začínám se tedy bát, jak ho budu dál zvládat. Protože jsem vlastně taky konzervativně orientovaný divák (rád tvrdím opak, ale tento film mi ukázal, jaká je pravda) občas jsem už nemohl snést ty věčné umělecké monology a dialogy o lásce, těhotenství apod. Vím, že si rád Godard pohrával s tématem lásky, které se mi v U konce s dechem líbilo. Ale tady jsem občas cítil pohoršení z určitého nevkusu. Zas ale nejsem tak konzervativní, abych neocenil některé hravé Godardovy nápady. Za vyzdvihnutí stojí hlavně práce s hudbou, která občas přerušuje mluvící postavy, občas najednou přestane a pak zase začne apod. A vlastně nějak vůbec nedoplňuje dění (v případě tohoto filmu spíše nedění na plátně.) Jako by byla z jiného filmu. Myslím si, že Godard to chtěl dotáhnout k tomu, že hudba začne být divákovi až protivná. To vše se mu podařilo. Film je složen z různých kulturních narážek a je poznat, že herci občas citují nějakou literaturu. No a tak dále, a tak dále. Takových hravých prvků tam je určitě mnohem víc a divák je určitě jen tak neodhalí. Takže za tohle dávám 3 hvězdy, i když dokoukat Žena je žena do konce pro mě nebyl nejsnadnější úkol. (12.03.2018)

Do Godardova kabaretu má člověk chodit jen tehdy, když neví, jestli se chce, nebo nechce (právě) rozmnožovat. Jinak bude celé představení oslepován vnitřními záblesky. Apod. Tento snímek mi přišel jako jakási první revue na režisérově stříbrné scéně, na níž jsem před nedávnem zhlédl představení Mužský rod, ženský rod. Jak tomu bývá v dobrých divadlech s velkou tradicí, do nichž člověk chodí především za vzpomínkami a uvaděčkami (za těmi druhými ovšem marně, jak vím ze Semaforu), i zde se inscenace podobají, ba dokonce se zdají prostupovat. Tento úvodní kus mě oslovil o něco víc, snad pro jeho větší koncentraci, nadhled - a spád. Léaud je mi totiž podstatně bližší než mladý Brialy - a mezi onou nečekaně zjevenou Chantal Goya a Annou Karinou si netroufám volit. A v neposlední řadě - a to ovšem bývá na předměstských scénách na levém břehu dost podstatné - hudba: mám nesmírně rád Michela Legranda a tou bláznivě milostnou honičkou po celuloidovém divadle šveholila jeho řeč tak přiléhavě, že jsem si ani opravdu nestačil ujasnit, zda se mám ještě rozmnožit. Atd. (08.01.2021)

Ještě než přešel první legitimně postmoderní tvůrce Godard k esejům – nikoliv však psaným, nýbrž filmovým, protože on jako režisér používal namísto tužky kameru, střižnu nebo herce –, zrealizoval v 60. letech několik prvotřídních bijáků na hraně artu a entertainmentu, které jsou tím lepší, čím více prostoru v nich dostává stoupenec anarchie a maoisticko-trockistického sektářství Belmondo. Protichůdné, dvojité čtení uplatňuje film důsledně na všech rovinách: Hudba-Obraz, Muž-Žena, Divák-Cinefil, Improvizace-Organizace, Feminismus-Sexualita, Tragédie-Komedie. ____ Hudba se zdá obzvláště důležitá, ostře přerušovaná a záhy opět nastupující, každopádně předstupující před obraz, ovšem ten zůstává autonomním a není jí ovlivněn. Jde o zřejmý Godardův žertík, který anestetisoval vizuál hypertrofovanou hudbou, třebaže skutečnost je obrácená. ____ Godard pokračuje ve svém unikátním formálním vynálezu, kterým je prázdno soustředěné kolem postavy jako gravitační pole pohybů, které by mohla udělat, neboť Godardovi hrdinové nechodí, ale přepadávají dopředu, nestojí, ale balancují na místě. Spolu s tímto zakřiveným prostorem kolem lidské figury ztrácí svůj význam řeč a pracuje se s gesty, mlčením a citacemi. Godard má talent v tom, že jeho filmy jako by vůbec neměly scénář a vše vycházelo z dění jako takového. (24.11.2008)

Kouzelná godardovsky anarchistická komedie o milostném trojúhelníku Brialy-Karina-Belmondo, plná vizuálních, hudebních a scénáristických gagů. A zase je tu fůra aluzí na vše možné - od Lubitsche, přes Truffauta, až po Aznavoura. No prostě krásný film a jeden z nejlepších godardů vůbec. Nejlépe ocitovat Brialyho postavu: "Tak nevím, jestli je tohle komedie, nebo tragédie. Ale každopádně je to mistrovské dílo." (02.12.2005)