U konce s dechem

Belmondova upřímnost ve velmi melancholickém kabátě. Godardův přístup se po pár minutách zakousne a přestože celá půldruhá hodina plyne tempem více než pomalým, nevynechal bych z ní ani minutu. Kamera neuhýbá, melodie se zarývá do paměti a drama s několika překvapivými vtípky je na světě. Cynický příběh, ze kterého mrazí a jedinečný zážitek v jednom. (03.04.2006)

Belmonda moc nemusím, no rešpektujem jeho herecké kvality, len mi je strašne nesympatický. To by ale nebol ten najväčší problém. Najväčší problém bola príšerná nuda, aleže fakt príšerná. Všetci chvália preslávenú posteľnú scénu, no mne prišla ako 20 minutové bľabotanie o ničom (skoro štvrtina filmu!). Tiež narozdiel od Pohŕdania tu stáli dialógy za deravý groš. Ani ten by som za to nedal. Keby sa v tej scéne pod paplónom bavili o hrncoch do kuchyne, bolo by to zaujímavejšie. A to nevravím o tom, že celkovo postava, ktorú hral Belmondo, bola povrchná a iritujúca. Taký idiotský šulin s tupými kecami. Takže nesymapatie na dvakrát. No a nakoniec tá príšerne trápna posledná scéna.... ale aspoň som sa zasmial. Podpriemer je tak akurát. 40/100 (31.01.2020)

Absolutně famózní filmeček! Už od první scény, kdy Belmondo řídí auto a ubírá se směrem k Paříži, jsem věděla, co bude následovat - dokonale slastný divácký požitek, kdy člověk do slova a do písmene slintá blahem. A jako, že Belmonda moc nemusim, tak v tomhle filmu je fakt k sežrání. Škoda, že pak už točil jen samé filmy pro zábavu a moc se nedostal do rukou nějak více umělečtější poloze. Ale tady na sebe strhává veškerou pozornost; žváro věčně v h... a nezodpovědný přístup k životu, svému i ostatních. Takový hrdina musí být zákonitě zajímavý a přitažlivý. Navíc Godard ani na vteřinu nenudí, každá scéna, každý záběr, každé filmové políčko je zvláštní, osobité, kouzelné. Lehkost s jakou Godard režíruje je fascinující, člověk mu musí jeho hravost s formou, především ale s obsahem, prostě závidět. Pokud bych někdy chtěla stručně popsat, co je to dokonalý film, asi bude stačit říct "U konce s dechem". (17.02.2006)

tentoraz poriadne uberiem od vysokeho hodnotenia, ktore tento film ma. belmondo je fakt paradny, mlady, plny dobreho prirodzeneho herectva, latka v ktorej hra ma vsak urcite strbiny.. bojoval som s akousi nezazivnostou a tohto pocitu som sa az na par vynimiek nezbavil az do zaverecneho hvizdu rozhodcu. 70% (10.07.2007)

Belmondo je tak trochu ona nová vlna a Patricie konzervativní filmaři z druhého břehu, ale jelikož je Patricia zároveň sexy Američanka (Godard měl přes svoji radikálnost klasické americké filmy rád) a Belmondo hulvát (oproti naleštěným elegánům v čele s Bogartem zavedl anarchista Belmondo nový étos), můžeme jasně vidět, že nová vlna je teprve na svém začátku a novátorští režiséři nejsou ještě úplně odtrženi z odkazu tradiční školy. Godardovi nešlo o to zreformovat filmový syntax, ale najít způsob, jak zachytiti civilní realitu elegantně. Proto tak dlouho trvalo, než na to někdo přišel – protože k překvapení všech se dá realita nejlépe zachytit zesilujícími formálními postupy, který můžou působit manýristicky, ale přibližují filmy všednímu životu. Tím se dává filmům švunk i přes nedějovost. I v současné filmařině se dosahuje autenticity paradoxně neautentickými prostředky přes různá zesílení obrazu a zvuku ap. Tento typ sice neodpovídá naší skutečnosti, jak ji vnímáme, ale vsugerovává nám pocit větší věrohodnosti, jak na prahu 21. století předvedl Greengrassův Bourne. Kupříkladu tradiční formuli záběr-protizáběr se Godard zatvrzele vyhýbá, místo toho rozstříhává souvislé záběry a k rekonstrukci jde přes dekonstrukci. U konce s dechem spojuje scenáristická ukázněnost Truffauta a formální radikálnost Godarda. Jistě, spousta diváků spatří ve filmu roztomilý existenciální příběh a jen nepočetná skupina stylistů bude juchat blahem nad vedením herců a použitím kamery, zvuků a střihu. (24.03.2008)