Pan Klein

Mystifikační příběh o jedné rafinované pomstě a člověku vmanévrovaném do situace připomínající svou bezvýchodností a absurditou vzdáleně Proces of Franze Kafky. Alain Delon v poněkud nezvyklé roli obchodníka se starožitnostmi, který cítí, že něco není v pořádku, ale neví, jak ze stahující se smyčky uniknout. Pointa, kterou odhalí režisér v samém závěru, je sice působivá a celý příběh má následně hořkou příchuť, nicméně si neodpustím konstatování, že v tomhle filmu se věci dávají do pohybu nikoliv z přirozených příčin, ale z popudu scénáristy. Jako celek je to zkrátka příliš nepravděpodobné a umělé, zkonstruované pro účast na festivalových přehlídkách. Celkový dojem: 70 %. (16.09.2014)

Zatím žádný film ve mně nevyvolal takový pocit smutku, beznaděje a naprostého zmatení. V určitém směru je totiž až příliš reálný – otázky a nejasnosti vzniklé během příběhu se totiž na konci nevysvětlí, a stejně jako tomu bývá v životě, člověk se může jen dohadovat, co se vlastně stalo. Tempo je pomalé, barvy studené, lidé pobledlí a oči pana Kleina čím dál víc přestávají vnímat realitu. Skvělý film, ponurý a působivý. Nevhodný před spaním. (21.03.2011)

Jedna z těch povedenějších mystifikačních dramatických her, která dokáže trvale udržovat napětí. Ten strach z neznáma a ta touha bojovat, a přitom nevědět proti čemu a proti komu, jsou cítit v průběhu celého příběhu. Při hlubším zamyšlení se může zdát běh událostí snad i nemožný, ale není to něco, co by ubíralo filmu na jeho působivosti u diváka. Ba právě naopak. Je to hříčka, kde se pomalu sbírá jeden střípek za druhým, aby se všemožným způsobem pokoušela sestavit celá představa příčin a pohnutek a pravého stavu věcí. Světla barev se občas rozsvítí, aby se v jediném okamžiku zlomyslným mávnutím života opět skryla ve tmě hádanek a mučivé nejistoty. I ten závěr je spíše mlhavé problesknutí, než jasné zobrazení. Konečný výsledek je udělaný chytře, navíc podané se začátkem těch největších hrůz semitské rase. Hlavní postavou je Robert Klein (dobrý Alain Delon), bohatý mladý muž z katolické rodiny se slabostí pro umělecké předměty a krásné ženy. Příchozí poťouchlá záhada a válečná okupace Francie ho přinutí pátrat s veškerým úsilím i důvtipem. Zdánlivě se přibližuje ke svému cíli odhalení, tajemno ho pohlcuje více a více, to ho přivádí do stále horečnatější snahy o odkrývání. I když ho stále pevněji začíná obkličovat faktor nebezpečí, jeho touha po rozluštění je tak silná, až ho přivede na to nejméně očekávané místo. Na místo v symbolu běhu ještě záhadnější a děsuplnější vyústění situace. Ženy jsou elegantní, záhadné i hravé. Je zde Robertova přítelkyně Jeanine (půvabná Juliet Berto), dráždivá šlechtična Florence (šarmantní Jeanne Moreau), lehce žárlivá a vdaná Nicole (Francine Bergé) a tajuplná dívka mnoha jmen Isabelle, Françoise i Cathy (půvabná Francine Racette). Z dalších rolí: domovnice záhadného místa (zajímavá Suzanne Flon), zámecký pán Charles (Massimo Girotti), Robertův přítel a právník Pierre (solidní Michael Lonsdale), Robertův starý otec (Louis Seigner), či židovský prodejce obrazu (Jean Bouise). Druhá světová válka je kulisou, která začíná roztahovat svá chapadla strachu, nejistoty a hrůzy. Poklidný život v hojnosti může být narušen jemným a nepatrným zaťukáním zvenčí a palčivou touhou po nalezení pravdy. Napětí se rozbíhá vstříc svému přepsanému osudu. (23.05.2016)

Až noir film o prvním židovském transportu z Paříže. Delon zde dostal prostor hrát na všechny strany (ač i zde jeho charakter má slabost pro křehké pohlaví) a je zde zcela posedlý pátráním po svém jmenovci, jenž mu tak obrátil život naruby. Losey je jeden z těch klasických vypravěčů, kteří dodržují lineární kontinuitu, žádné předbíhání, žádné skoky, jednotné tempo. Ruční kamera je zde až voyersky skromná a hudba zde jen emotivně zahalí nejzásadnější momenty. Scénář je velmi nápaditý a dá hercům hodně šancí ukázat, na co mají. V dnešní době je film občas až moc pomalý a některé symbolickéí scény (kabaret) jsou trochu zbytečné, ale zase pohled na válečnou Paříž je tu dokonalý. Pro mě osobně to je asi zatím nejzajímavější film s Alainem. V roce 1942 všichni chtěli z Evropy pryč, jen Robert by tu zůstal, kdyby si někdo nezahrával s jeho identitou... (23.07.2011)

Polud jsem si "stěžoval" na nedostatek souvislostí v "První klidné noci", potom s nimi šetří Costa-Gavras v "Panu Kleinovi" ze zásady. Pan Klein odhaluje vztahy a důsledky (příčiny již méně), které nás nechávají zcela bezradnými. A čím víc toho ví, a čím méně toho víme my, začínáme tušit jeho neblahý konec. Horečná snaha o vlastní obhajobu, která se postupně mění v palčivou snahu o poznání (Roberta Kleina druhého, který se stává prvním, a nakonec jedním) se stává posedlostí, která ho nakonec musí nutně zničit; jako okaždá posedlost vlastním Já. Inspiraci Kafkovým procesem nelze pominout, avšak mohl i sám inspirovat, třeba v dramatu Kressmanna Taylora - Adresát neznámý (2003). (21.08.2017)