Samuraj

Alain Delon v úsporném režimu mě zaujal, sledovala jsem každý jeho pohyb, každý nezúčastněný pohled, no a mohla jsem na něm oči nechat, líbil se mi. Asi mám slabost pro málomluvné muže, vlastně já žádné v reálu neznám. Tedy k filmu.. osamělý zabiják v kriminálním dramatu, které je studené jako led, si mě získal od prvních záběrů, evidentně nejsem duševně v pořádku, vím o tom. Splněný úkol, odměnou kulka, vyšetřování vraždy, šaráda s policií, ptáček v kleci. Závěr předčil moje očekávání + krásná hudba (zejména mě oslovila půvabná pianistka Cathy Rosier), takže u mě velmi dobrý, stručně řečeno nádherně potemnělá atmosférická pecka. (04.09.2019)

Ojedinělý snímek, v němž se setkává stylistická strohost s ozvláštňujícím formálním uchopením, které dává vyniknout zcela jiným parametrům, než by jeden od thrilleru o nájemném zabijákovi očekával. Prim hraje melancholie, atmosféra a celková odtažitost, již Melville nenabourává ani v dialozích, které jsou okleštěné na nejdůležitější fráze, díky nimž se může rozvíjet jednoduchý příběh o pomstě, ale především samotě a potlačovaných emocích. Atmosféra a podmanivé zobrazení hlavního hrdiny přišpendlí diváka k obrazovce, škoda tedy, že jeden nastavený výraz si drží vyprávění až do samotného konce, který inscenačně příliš nezaujme, byť myšlenkově a jako součást přemýšlivého díla obstojí... 85% (26.10.2018)

Film připomínající zdánlivě stojatou hladinu vody, pod jejímž čirým povrchem se skrývá neobvykle silné proudění. Stačí se zhluboka nadechnout, správě se naladit na pozvolné, meditační tempo, které poté ve zpomaleném toku času umožní člověku velmi hluboký ponor. Teprve poté se začnou dít věci. Každý záběr získá na malebnosti, každé gesto v sobě začne nést osudovost a každá lehká změna v odstínu azuru Delonových očí vyjádří to, na co mnohdy nestačí celé tuny dialogů. (17.03.2017)

Melville v Samurajovi dotahuje svůj model cynických, chladných a z rovnováhy nevychýlitelných zločinců takřka k dokonalosti. Jef Costello se svými až geometricky přesnými pohyby, přesně načasovanými úniky a neproniknutelně kamennou tváří stává až esenciálním zástupcem Melvillových postav a i po více než 40 letech působí jednoduše cool. Zápletka je přímočará a jednoduchá, ale její roztažení na celovečerní stopáž rozhodně není na úkor zážitku. Naopak je tím vytvářena sympaticky ležérní a unylá atmosféra, v níž rytmické variace určují i nečekané a rafinované úniky hrdiny z nastražených léček. Osobitému působení snímku navíc přidává postprodukční potlačení barev, která především zveličuje stylovou "ušmudlanost" rozličných prostředí. Sympaticky působí i vážně-nevážné hlášky na hranici sebeparodičnosti, které značí nikoli nekritickou úctu ke klasické béčkové tvorbě a celkově vyvážený dojem rozhodně neoslabují. (02.07.2012)

Uznávam, film má svoj osobitý štýl, či je to ale dobre, to už je druhá otázka. Pokiaľ Melvillovým hlavným cieľom bolo filmovo vystihnúť nudu, samotu a prázdnotu hlavného hrdinu, tak si myslím, že sa mu to podarilo tak dokonale, že sa to dokonca prenieslo aj do mojich pocitov voči filmu samotnému. Navyše myšlienka spodobnenia so samurajským kódexom cti dodala tejto téme pekný glanc. Ale čo z toho, keď spôsob akým to bolo podané divákovi by sa dal opísať iba jediným slovom - nuda, ale príšerná. Nudilo ma tu úplne všetko. Od šedivej réžie, cez extrémne tiché scénky, v ktorých sa často nehovorilo aj dlhé minúty (pritom ani obraz toho veľa neponúkol), až po samotnú postavu Jefa Costella (A. Delon), ktorý si po celý čas vystačil iba s jediným neutrálnym výrazom na tvári, baloňáčikom (neskôr kabát), klobúkom a prechádzkami s rukami vo vreckách rýchlosťou naspeedovaného Clúnyho (čiže vychádzková chôdza). Sem tam niečo povedal, sem tam si dal rukavice... to všetko s výrazom ako keby mu práve do tváre vstrekli botulotoxín. Až na jednu scénu bitky s protivníkom tu hlavná postava nepredviedla zhola nič. No proste v každom smere nuda, nuda, nuda... 50/100 (20.05.2016)