Klauni

Malo to svoje pozitívne momenty, hlavne námet vyzeral skvelo ale nejako sa rozchádzal postupom času. A film vyznel ako keby bol bez pointy. Každopádne sa nenechajte pomýliť názvom, síce sa párkrát možno zasmejete ale ide skôr o tienisté stránky života 3 bývalých klaunov - zatrpknutosť, hnev a choroba. Celý film sa nesie v skôr takej melancholickej atmosfére. Škoda že sa to tvorcom nepodarilo nejak viacej stmeliť a podať v nejakej konkrétnej podobe. 65-70% (24.10.2014)

Po technické stránce (vyjma zvuku) je to rozhodně nadprůměrný film. Tematicky mě ale nezaujal. Při jeho sledování jsem si říkal, že už bych raději koukal na hranou věc o Golden Kids, kteří jsou mi jinak buřt. Ale smyšlenej (?) příběh tří obstarožních klaunů..? Co by se tam muselo stát, aby mě to mělo bavit..? Co na tom zaujalo Vás, pane Tauši? To by mě vážně zajímalo... Už jen proto, že jsme skoro stejně mladí. Tohle je téma pro generaci, které zatím naštěstí nemůžeme správně rozumět..? (15.12.2018)

Konečně po dlouhé době snímek, který je ze současnosti a zabývá se minulostí ne jako kritikou politického systému, ale v čistě lidské rovině. Jiří Lábus dostal svá ocenění jistě právem, alle mě se líbil ještě víc Olldřich Kaiser, který mimořádně nepřehrával (možná díky klaunovské roli) a předvedl velmi příjemný výkon i v pantomimě. Scénář pantomimy: Boris Hybner (01.04.2015)

Na Klauny jsem se těšil od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že vznikají, a jsem tedy moc rád, že mě nezklamali ani v jednom ohledu. Příběh je krásná kombinace tragiky a komiky, herci hrají jako diví (namaskovaný a jedovatý Jiří Lábus, perfektní nepřehrávající Oldřich Kaiser, obě francouzské herečky - především Kati Outinen - i jejich kolega Didier Flamand). Celé je to nejen na poměry tuzemského filmu za pomoci dlouhých záběrů a všemožných úhlů kamery velice nadprůměrně natočeno a díky Ostrouchovovi také ohudebněno, na scénáři je poznat velká a těžká životní zkušenost Borise Hybnera... Klauni jsou doslova jako život, řekl bych. Chvíli dojímají, chvíli baví, chvíli zase zvolní a nutí k zamyšlení. Zkrátka krásně posmutnělý a vyvážený snímek, který dovede i zahřát. A že trvá dvě hodiny, tomu se mi nechce věřit. (22.11.2013)

Drť přitažlivě snímaných – tu (leckdy i mimořádně) silných, onde spíše podbízivých – scén(ek), intuitivně skládající snový příběh návratu na místo, na němž jediném lze začít znovu. Tauš zde stejně jako v Kanárkovi nedokázal distancovat své osobní téma a namnoze zůstalo u hypertrofovaných osnovných bodů: například ústřední klaunské trio ztvárnili tři skvělí herci – nepochopitelně – jako bezživotné komiksové karikatury, přičemž nevidomému režisérovu uniklo, jak přes meze scénáře začínají prozařovat jejich jiné, hlubinné tváře (zvláště v případě Lábusově); anebo: francouzská divadelní skupina kolem Oskara se ani v civilním životě nechová jinak než na scéně: osvojené herecké či artistické dovednosti se musejí projevit v kterémkoliv okamžiku – i za cenu, že rozpláčí dítě, místo aby je rozesmály. Této dýchavičnosti odpovídá i reklamní kamera, schematická architektura interiérů a – ta příliš nepravděpodobná Praha. Vrcholným je ovšem naprosté nepochopení klaunství, které se projevuje v tom, jak se mimická zručnost proměňuje v dialogu s bližními ve frázi: cosi, co je v nejužším spojením s prvním ohledáváním a vyjadřováním světa, se přihlouplým scénářem stává banální, vyprázdněnou formulací, která se snaží zvrátit lež v pravdu, smutek v radost, zívnutí v kýchnutí a nevímco v nevímcojiného. Vzhledem k tématu překvapuje i ta přebujelá metaforická užvaněnost, s níž tři klauni bilancují. Jako by se ti, kteří si osvojili schopnost vyslovit se tím nejprostším, nedokázali vyjádřit jinak než adept státní ceny za literaturu. A aby toho nebylo málo: sentiment smíchaný s patosem. Exploatace. (20.10.2018)