I Nuovi mostri
Nové strašidlá
Viva Italia!
Scénář:
Agenore IncrocciKamera:
Tonino Delli ColliHudba:
Armando TrovajoliHrají:
Vittorio Gassman, Ornella Muti, Alberto Sordi, Ugo Tognazzi, Luigi Diberti, Giancarlo Giannini, Gianfranco Barra, Carla Mancini, Margherita Horowitz (více)Obsahy(1)
Film známých italských režisérů Maria Monicelliho, Ettoreho Scoly a Dina Risiho obsahuje jedenáct humorných, kritických někdy až trochu krutých črt, nahlížejících do současné italské společnosti a pranýřujících nešvary moderní doby. Zavádí diváky do nejrůznějších situací a jeho hlavním tématem jsou vzájemné lidské vztahy, tentokrát nahlížené z neobvyklého zorného úhlu. Pod povdchem zdánlivě bezúhonného a nezištného jednání protagonistů se náhle objevuje zrada, pokrytectví, sobectví a lhostejnost. Ostří satiry s příměsí černého humoru mnohdy přechází do polohy hořké tragikomedie. Kratičké příběhy - často spíše anekdoty, natočené s hlubokou znalostí lidí a současného světa. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (63)
Italská hořkotragikomediální klasika, které můžeme bez násilí prominout všechny dobové nedostatky. Vynikajíci herci Vittorio Gassman, Alberto Sordi, Ugo Tognazzi a další. Naopak Ornella Muti se zde projevuje jako přírodní úkaz (mluvící kozy). Mohu jen vřele doporučit ke shlédnutí z podobného sudu například sérii "Moji přátelé" nabo "Brancaleonova armáda" a tomu podobně. ()
Po první povídce jsem byl lehce na rozpacích, ale pak se to rozjelo opravdu parádně. Některé povídky byly vskutku velice smutné, snad i depresivní(hlavně domov důchodců), jiné humorné a hlavně všechny dobře stravitelné a celý film mi utekl neuvěřitelně rychle. Bezvadný obraz doby,podaný se specifickým Italským humorem. Na pět to u mě není, ale čtyři mi příjdou málo. Takže pro mě 4,5, ovšem tady musím zaokrouhlovat dolů. Každopádně mohu jedině doporučit. ()
Možná se můžeme smát, ale ve skutečnosti z tohoto filmu (a to téměř v každé povídce mrazí). Iluze, že se něco děje tak, jak si myslíme, je pro lidstvo přítomná, minulá i budoucí. Lidé chtějí být klamáni a pokud se jim to neděje, mají pocit, že něco není v pořádku. Jistě, tohle je možná trochu přehnaný pohled, ale maminka v Jako královna si opravdu přeje nabýt přesvědčení, že se bude mít jako královna, ačkoliv jí musí být jasné, že to tak nebude. Ornella Mutti si přeje si myslet, že je milována a ne zneužita a Vzorný občan jedná jistě správně. Většina povídek je skvěle vypointována a pak si člověk říká, jak by to dopadlo asi dnes. Vzniklo by 11 dvouhodinových filmů...to je přece chyba plýtvat takovými pointami na deset minut filmu, ne? ()