As Light as Breath
VOD (1)
Obsahy(1)
Třináctiletá Maruška není žádná koule, ale pár kilogramů navíc se na jejím těle najde. A protože na fotografiích sleduje samé krásné modelky a v nejrůznějších tv soutěžích vidí, jak jsou všechny dokonalé, a slyší, že svět potřebuje jen úspěšné a hezké lidi, je komplex na světě. Navíc přichází ve věku, kdy se jí samotné začínají líbit kluci jinak než svými vědomostmi. Je tedy rozhodnuto - musí se stát další misskou z časopisu. Ostatně, má k tomu výtečný vzor - svoji nejlepší kamarádku. Co na tom, že tato již stoupá po strmých schodech těžké anorexie a její další kamarádka je s touto diagnózou již hospitalizována... Marušku čeká první kolo: bulimie. (Dětský filmový a televizní festival Oty Hofmana)
(více)Videa (1)
Recenze (71)
Jako varování před riziky anorexie, drogových experimentů a citovou zranitelností pubertálního věku, dejme tomu. Takže hvězdičku dostane televizní film za téma. To ostatní už ale kritičtější pohled neustojí. Docela znepokojující je zjištění, že scénář byl podpořen jako jeden z nejlepších finančními granty, protože ani ten nepovažuju za uspokojivý. Druhou maličkou hvězdičku ode mě snímek dostane jako odměnu pro Víťu Olmera, protože je to bezkonkurenčně nejlepší kousek z jeho dílny za poslední čtvrt století. Obávám se, že Olmer tady dosáhl svého současného maxima. Je v tom ale samozřejmě kus ironie, protože je nutné si uvědomit, v jakém suterénu se Vítek v uplynulých dekádách pohyboval. A co ještě napsat pozitivního? Slušný je casting v případě ústřední dívčí dvojice, ostatní většinou skřípe a vypadá tu více, tu méně nedůvěryhodně. Celkový dojem: 30 %. ()
Anorexie a bulimie je téma, se kterým se dá hodně dobře pracovat. Filmů zpracovávající tuto problematiku moc není, a proto jsem se „těšila“, co „nového“ přinese „Lehká jako dech“. Ale abych byla upřímná, jsem neskutečně zklamaná. Člověk, který o těchto nemocech žádné přílišné informace nemá, si po zhlédnutí tak maximálně řekne něco o znuděných slepicích, co už roupama neví coby, a tak hladoví. To, co dívky skutečně cítily, ve filmu pořádně popsáno není. Tvůrci nám sice umožnili nahlédnout do dvou odlišných rodin, kde jedna klade na své dítě přehnané nároky, zatímco ta druhá je lehce uhádaná, ale život ani v jedné z těchto rodin nebyl natolik extrémní, že by mladé dívky vyburcoval k těmto sebevražedným sklonům, takže deprese musely byt „doladěny“ nešťastnými láskami a dalšími vlivy, s tím, že všechny tyto spouštěče přejídání/nejedení byly naťuknutyjen velice povrchově, takže málokterý divák hlavní hrdinky dokázal pochopit. To, co celý film fungovalo lehce podprůměrně, bylo v posledních minutách smeteno ze stolu naprosto katastrofálním závěrem, který snad ani pochopit nejde. Jedna slečna umře, druhá se zfetuje a posléze spokojeně zamává svému tatínkovi vylézajícímu z popelářského vozu. Opravdu to dávalo smysl? Ani náhodou! Celkově tento počin hodnotím 1*, výš jít opravdu nemohu. Co se týče hereckých výkonů, tak jediné, co by asi trochu stálo za zmínku, bylo herecké předvádění se Marie-Luisy. Druhá hlavní hrdinka byla silně nesympatická, protivná, nelogicky jednající a neskutečně lezoucí na nervy, takže jediné štěstí, že filmová stopáž byla jen něco málo přes hodinu, jinak by zde bylo nebezpečí, že po svém monitoru něco hodím :) Film byl neskutečně pocitově plytký, neměl spád, strašáky jménem Ana a Mia (anorexie a bulimie) popsal jako nemoci znuděných mladých hus a spíš, než jako varování, působil jako návod pro mladé slečny, které už od teď ví, že polykat tampóny se vyplatí, pokud zmíráte hlady. ()
Na tento film jsem narazil díky náhodě, znám reálně Filipa Bařinu, a tak proč ne se podívat na fim, kde hraje můj kamarád. Film mě mile překvapil. Podle mě, je to jeden z nejlepších českých filmů v současnosti. Noemi Purnochová se pěkně porvala se svou rolí a odvedla vynikajicí herecký výkon v tomto napjatém dramatu. Dávám krásných 80% ()
Vít Olmer si nejen vzpomněl na to, že před docela dlouhými léty točil i zajímavé filmy s lehce experimentální režií a prolínáním děje, ale nezapomněl ani na své dvorní herečky z Tankového praporu, které se mi tak nějak vrátili do podvědomí. Hlavní představitelka mě opravdu bavila. Mařena, jako introvertní, rozhodná, lehce odstrčená a hlavně jednající puberťačka na důležité životní cestě, si u mě zaslouží hvězdičku navíc. Olmer se rozhodně snažil, nejen již zmíněnou režií a linií příběhu, ale i hudba se k filmu s dobovou atmosférou skvěle hodí. I když má snímek lehké náznaky primitivnosti Gymplu či Ulice, je stále dobře stravitelný, a musím říct, že mě příjemně překvapil. Ono na té primitivnosti dnešní mládeže asi něco bude, když si přečtu ostatní komentáře. Každopádně odraz, který film vyvolává, je dostatečně silný a Mariin závěrečný výkřik perfektní. Boj s vlastním jídelníčkem a tlakem okolí se Olmerovi, sice s odřenýma ušima, ale podle mne určitě povedl. ()
Galerie (24)
Zajímavosti (5)
- S tématem anorexie si herečka, kostýmní výtvarnice a producentka Simona Chytrová, která sama touto poruchou v mládí trpěla, doslova vyhrála a doplnila o mnohé důležité reálie. (Olík)
- Barbora Černá si ve filmu zahrála se svou sestrou Lucií. (Duoscop)
- Film neměl být kvůli sporům se scenáristkou odvysílán. (ČSFD)
Téma bulímie a anorexie zpracované experimentální formou, která je pro režiséra Víta Olmera příznačná, ale ne vždy tak funkční, jak je zamýšleno. Marie je už ve třinácti zamindrákovaná z toho, že nemá proporce modelky. Především se svojí spolužačkou Simonou, která je její nej kamarádkou a současně značně pokročilou anorektičkou ze zbohatlické rodiny, neustále řeší svoje přebytečná kila a nezvladatelnou chuť k jídlu. A obě sní o dobývání přehlídkových mol, i když se tato motivace během netradičního vyprávění vytratí postupně do ztracena. Ve škole nepatří k právě oblíbeným, chlapec, který se jí líbí, je pro ni předem ztracený, a doma pro její trápení nemají pochopení anebo si problémy pubertální dívky raději ani nechtějí připouštět. Cesta k ideální váze vede přes odříkání jídla, tabletky na hubnutí a pravidelné zvracení. Na konci toho plahočení za ideální krásou a váhou může číhat kostlivec. Sociální náhled už režisérovi nejde s takovou lehkostí a přirozeností jako tomu bývalo v jeho dřívějších filmech. Pustil se tedy, jak je jeho dobrým zvykem, do experimentování se snovými a rádoby depkoidními pasážemi, kterým však v převážné většině schází funkčnost a nezapadají do kontinuity vypravěčského sledu, z níž často až nadbytečně vyčnívají. V režii měl Olmer jisté rezervy. Nejsem příznivcem naznačených scén a situací, které je nutno si domyslet, protože je režisér, zkrátka a dobře, neukáže. Podivná střihová skladba vyprávění vedla k roztříštěnosti příběhu, z něhož se stal sled (drastických) scén a tím občas docházelo i k určitému oslabení intenzity tématu a tím také k nižšímu diváckému komfortu. Zvláštní kapitolou bylo vykreslení rozdílného sociálního zázemí a prostředí obou dívek. Tuto protichůdnost se nepodařilo aplikovat tak, aby z ní vycházela uvěřitelnost, co do vztahu obou dívek. Luxusní interiér vily versus obyčejný byt sociálně slabší rodiny nepřinesl do vyprávění kýžený kontrast, i když to rozhodně byl zajímavý záměr. Vyplynulo však z toho, že jen těžko se dá věřit přátelství atraktivní a svým způsobem perfekcionistky s tuctovou, zakomplexovanou a introvertní nánou. Z dvojice dívek byla o něco sympatičtější a snad i lépe hrající představitelka přesvědčivě vyzáblé Simony se zajímavým jménem Marie- Luisa Purkrábková než po většinu času pro diváky málo sympatická Marie, kterou ztvárnil objev s neméně interesantním jménem Noemi Purnochová. Olmer si ke své televizní spolupráci přizval své osvědčené herecké oblíbence ze svých předchozích filmů, mezi nimiž nechybí jeho manželka Simona Chytrová, kterou tentokrát zajímavě obsadil do role ambiciozní a po všech směrech náročné Simoniny mámy, v rolích Maruščiných rodičů se objevuje dobrácky tolerantní popelář Milan Šimáček a přesvědčivě afektovaná Martina "četařka Babinčáková" Adamcová. Téma rozhodně chválím. Je znát, že scénář psala žena, stejně jako je znát, že tohle téma Olmerovi není až tak blízké. Oproti jeho posledním výtvorům je znát zlepšení, i když se do své staré formy už asi nikdy nevrátí. Mnoha scénám nechyběl originální přístup a obsahovaly režisérův typický osobitý rukopis. Ne všechno se ale povedlo s maximální přesvědčivostí. 60% () (méně) (více)