Divergence

Tak jako správný degenerát (jak jsem se o sobě dozvěděl od osvícených kolegů na diskuzi, tímto je zdravím) jsem se s chutí pustil do dalšího kinoripu. Jako já vím, že je to za 10 dní v kinech i jsem uvažoval, že na to zajdu, ale po minulém megaprůseru zvaném Transcendence jsem si řekl, že už si ve sci-fi žánru budu sakra vybírat na co vyrazím a prostě jsem nechtěl riskovat další film co má přes dvě hodiny s nejistým výsledkem obzvlášť když jsem si přečetl v Komentech, že je to něco mezi Hunger Games a Tvajlajtem. No naštěstí komentáře co tohle hlásají jsou mimo a u mě se jedná nakonec o příjemný překvapení. No co k tomu říct je to prostě další převážně přemýšlivý scífko u kterýho prostě záleží na tom jestli mě chytne nebo nechytne příběh. No a v tomhle případě jsem to hltal od začátku myšlenka rozdělené společnosti do pěti skupin kdy si musí každý vybrat kam patří je rozhodně zajímavá a ten kdo se odlišuje a nemá se kam zařadit je prostě rebel a takový to mají fakt blbý. Vlastně když se nad tím zamyslím, tak ten film je hodně ze života a dá se říct, že jeho hlavní myšlenka spočívá v tom, že ukazuje lidem, že současný systém po nich vyžaduje aby se stádovali, prostě musíte někam patřit a nepochybovat o tom, protože pak jste poslušný ovce a poslušným ovcím se dobře vládne. Takže je jasný, že když někdo se svobodnou vůlí, kterej se nemůže nikam zařadit tohle odhalí a zjistí, že ten systém, ale fakt kurevsky není košer, tak je zákonitě nepohodlnej a musí být eliminován. Každopádně jak jsem řekl pro mě výbornej příběh kterej mě chytnul od začátku až do konce a dojem mi tentokrát nezkazila ani zase ta neustále stejná parta krásných mladých lidí takzvaná New age herecká generace ke který si prostě já týpek co rostl na Arnoldovi a spol pořád nějak nemůžu najít cestu. Nemůžu si pomoct, ale mě prostě příjdou všichni stejní. Jediný co jsem postřehnul je fakt, že ať už si v současnosti pustím téměř jakýkoliv film, tak v něm hraje Jai Courtney, ten je poslední dobou fakt úplně všude. I když zase jako upřímně kromě role Willisova syna v Die hard 5 kde mě vyloženě nasral proti němu jinak nic zásadního nemám. Jinak zápory tu jsou jak jsem uvedl film je spíš o myšlence takže akce je fakt málo a nijak extra nápaditá není a to se vztahuje potom zákonitě ke stopáži která má přes 2 hodiny prostě jakkoliv mě u toho filmu ten promakanej příběh držel, tak ke konci už jsem se přeci jenom lehce nudil. No co už nadělám já si na podobný spektákly holt nikdy moc nepotrpěl. Nicméně musím konstatovat, že po tý haluzárně s pirátem z Karibiku v hlavní roli jsem si zase ve sci-fi žánru spravil chuť Sice už asi do kina nevyrazím a počkám si na lepší kvalitku, ale rozhodně jsem spokojenej. Mimochodem jenom tak náhodou jsem se tu dočetl (já to předtím nevěděl) že je v plánu celá trilogie což ostatně dává smysl, protože konec zůstal jaksi otevřenej a v podstatě se nic nevyřešilo. Takže jak tak na to koukám trilogie jsou poslední dobou v kurzu, ale tak proč ne tímto filmem si tato další potenciální trilogie pokud tedy fakt bude rozhodně získala moji pozornost a na další filmy jsem rozhodně zvědavej.75% (21.04.2014) (méně) (více)

všechna zdejší srovnání s Twilight a s Hunger Games jsou samozřejmě namístě a ilustrují velmi zřetelný trend v současné kinematografii. já bych ale ještě rád doplnil drobné srovnání s Hostitelem, jedním z nejhorších áčkových sci-fi loňského roku. stejně jako Divergence a Hunger games se jedná o svérázné postapo, v němž ovšem ani tolik nesejde na nějaké válce několika buněk lidských přeživších proti invazi mimozemských agresorů "kradoucích" lidská těla, což také krásně navazuje na trend trvale přítomný v americké větvi science-fiction už od padesátých let, jako jde především o to, jestli "hrdinka konečně políbí jeho nebo raději toho druhého". mezi celkovou situací partyzánské války a teen (nebo snad dokonce tween) romantickou rovinou filmu žádné napětí vlastně není. on totiž osud invaze svým způsobem opravdu záleží na tom, koho hrdinka filmu právě líbá, jakkoliv šílená ta myšlenka je. /// nenechte se splést, ten v uvozovkách "ženský" vklad v příbězích Stmívání, Hladových her, Hostitele či Divergence mi není nijak protivný. ba naopak, vítám ho. proč, o tom bych spekuloval nerad. snad proto, že sám mám své sentimentální sklony, nebo proto, že mi to v rámci fantastických žánrů připadá jako stále ještě nevyčpělý závan čehosi svěžího a nového. a snad i proto, že rád čtu slash. podstatné je, jak se to implementuje. odstrašující případ skýtá právě příliš okatý patos Hostitele, zatímco u Hunger games si téměř nikdo z diváků nestěžuje či snad nevšímá, že prioritní jsou komplikované romantické vztahy hrdinky před její úlohou spasitelky v dystopické budoucnosti. u Hladových her je zkrátka snazší akceptovat romantiku i fantastiku v jednom balíčku bez ohledu na to, které ingredienci dáváte osobně přednost, zatímco Hostitel sotva koho přesvědčí. Divergence zůstala kdesi na pomezí těch dvou extrémů. považuji jí za výrazně nepřesvědčivou, jelikož 1.) není konceptuálně dotažená a řemeslně zdatná, což souvisí i s druhým důvodem: 2.) s tematickou povrchností. nelze se divit tomu, že fiktivní budoucnost tak, jak si Divergence vykresluje, nemá žádné realistické opodstatnění, protože důvod pro její konkrétní podobu nemá s realismem co dělat. je jím apel na divačky, že jsou výjimečné ve srovnání se svými stádovitými vrstevníky, že jsou schopnější, než by samy byly s to věřit, a že mají plnou kontrolu nad svým osudem, jakkoliv to paradoxně nemůže platit o všech, pokud vůbec o některé z oslovených divaček. /// opět se nenechte mýlit. problém, který s filmem mám, není ani tak ideologický. ať si ty bludy o vlastní jedinečnosti šíří kdo chce a ať jim kdo chce věří. problém je, že tak, jak jsou podané ve filmu, vyznívají nejenže pokrytecky, ale přímo odporně povrchně a do značné míry je ta ideologická masáž diváckého sebevědomí až příliš citelná, tudíž až příliš násilná. s ohledem na to nevidím důvod odpouštět ani poněkud laciné řemeslné provedení, při kterém ta nevěrohodně vykreslená podoba budoucnosti vlastně vypadá i od oka zcela neskutečně (suspension of disbelief se prostě nekoná). a i relativně zajímavé jednotlivosti, jako například schopnost konfrontovat nejhorší děsy člověka pomocí řízené halucinace, nejsou než zmařeným potenciálem, který stejně jako všechno ostatní nebyl dotažen do konce. a tak ironicky to jediné, co dovedu ocenit, je ten všemi ostatními nenáviděný sentiment - ten jediný poctivě vybudovaný, věrohodný a elegantně dotažený element zamilovanosti hlavní hrdinky a Čtyřky. ale i když to ocenit dovedu, samo o sobě je to málo. až příliš málo. (25.09.2014) (méně) (více)