Temný případ - Série 3

Výtečná žánrovka výtečného Pizzolatta, třetí řada nic na projektu zásadně nemění a přitom zcela zásadně ano, podobně jako se změnila atmosféra ve Státech.. Ovšem styl, jakým tvůrci nyní pracují s ženskými postavami nutí k zamyšlení, styl i jeho proměna.. Možná jen reaguje na divácké ohlasy.. (16.03.2019)

Po fanouškovském zklamání druhé řady přišel raději návrat do kolejí první. Tedy dvojíce výrazných detektivů, ne 2, ale 3 časové linie a ztracené děti. Dokonce to chvíli vypadalo, že to bude propojené s událostmi první řady, ale byl to jen odkaz. Do 7. dílu v podstatě nadšení z atmosféry, pro někoho až moc pomalé a zvědavost, jaká záhada nás čeká. Bohužel finále a rozřešení případu je v podstatě totálně banální a vše se řekne u jednoho stolu. S takovým vyústěním to mělo mít o polovinu méně dílů. Musím pochválit masky. Zestárlí Ali a Dorff vypadají fakt celkem realisticky. (27.02.2019)

Tak překvapivě mě to dost bavilo... ale totálně chápu proč Cervenaka ne. On má rád detektivní příběhy, a tím toto vlastně ani moc není - True Detective je příběh detektiva, vyprávění o obsesi, o tom jak utváří a mění vztahy a životy lidí. Žánrová klišé se tu nádherně bourají a ignorují, a paradoxně linka o hlavním hrdinovi a jeho ženě, a jeho rozporuplné osobnosti, je tu mnohem důležitější než případ který řeší (rozhodně bych neřekl že se ta linka rozplyne do nicoty) Už první série mi hodně připomínala Zodiaca (k první sérii jsem btw měl své výhrady, druhá určitě nebyla horší), série třetí jde v této podobnosti ještě dál. Případ bez řešení, ba přímo prakticky bez možnosti rozřešení, šance nějak ovlivnit události. Jen marné točení se v kruhu přehlédnutých stop a falešných teorií, které snad někam zavedou. Tak pozdě, že už na tom vlastně vůbec nezáleží a nic to neznamená. A s tou finální tečkou, dovádějící toto až absurdum... to už bylo až jako didaktická variace na Zvětšenínu od Antonioniho. The Truth is not out there. 9/10 (05.06.2019)

Nemůžeš se jen tak odpoutat od zachycené stopy. Proč? Protože v jistém smyslu, který není snadné sdílet s kýmkoli, jsi pořád ještě tam. I po vší té řadě let, které se kdysi začaly odvíjet v černé bídě, která se teď, přítomností někoho jiného, zase vynořila tak blízko. Jsi ještě tam, v té přízračné zelené džungli. A tyhle ulice, po jediném záblesku a sklonění nad nevinným tělerm, vypadají skoro tak prázdné a ohrožující, jako by se do nich džungle jen rafinovaně převlékla. Třeba tak jenom vypadají. Za šedivého podzimního odpoledne. Třeba zoufale opuštěná dětská hřiště s houpačkami nejsou tak docela opuštěná. Možná je to všechno jenom dozvuk. Vzdálená a klamná (i když skutečná) ozvěna toho pekla tam jinde. Třeba je přízračno jen mnohoznačností. Ze které se může vynořit jak těžko pochopitelná temnota, tak skoro stejně nepochopitelné, protože závratně nepravděpodobné příběhy životů, který svědčí o tom, že to taky může být všechno docela jinak. Že někdy se mlha rozhrne a vystoupí z ní trochu trochu smutku, ale i trochu světla. Nebo život se vším všudy: skoro nepochopitelně silná, až sebedestruktivní a nikdy neutuchající potřeba přátelství nebo sounáležitosti v jakékoli podobě (Rolland a všechny jeho příběhy…), skoro nepochopitelně vidoucí (něžný) cit (Julie a její „princ”), a konečně skoro nepochopitelně silná potřeba a schopnost zasahovat toho nejbližšího na nejcitlivějších místech, která určitě může znamenat to i to, ale protentokrát je nejspíš prostoupená hlubokým citem, ve kterém nechybí tělesno, které má, popravdě, v sobě něco trochu ďábelského, ale je to jen další, trochu drásající tváří lásky, která má chuť tak trochu na ruku-vruce a tak trochu trhat na kusy, což určitě není synonymum pro to, že to nebude, čas od času, hodně připomínat peklo (Ameile a Wayne a to, co mají mezi sebou…). ___ Tady a teď. Před tím a potom. Vše uchované v paměti... plné vypálených děr.. ., „Time is the fire in which we burn.” --- Ten žár, to nikdy nekončící tavení, to co se „s postupem času" stane s příběhy našich životů, ta otázka, v co se tyhle příběhhy „s postupem času" promění. V prach? __ Nebo z nich nakonec zbyde ještě něco jiného? ___ (26.02.2019)

V kavarne na vas pomrkava barista. Po pulhodine priblbleho usmivani se jeho smerem a diskretniho zkouseni podpisu “pani Baristova” na ubrousek pocamrany kafem zjistite, ze mu pri zdobeni latte jen vletela do oka mleta skorice. Zhruba stejne podvedeny se clovek citi po dosledovani Temneho pripadu. Vubec tu nefungujou ty tri casove roviny ani ten motiv ztraty pameti, tvurci s nima mohli nadelat velkou paradu (skvela nahravka napr. na nespolehliveho vypravece), ale misto toho s nima vlastne neudelali nic. (26.02.2019)