Nebe nad Berlínem

Jednou se nás docent Szczepanik na filmvědném semináři zeptal (aby následně byl malinko zaskočený), kdo z nás viděl "Nebe nad Berlínem" a já jsem nevěděla, zda je trapnější přiznat, že jsem film v minulých letech několikrát prospala, nebo se jen tvářit, že dílo neznám vůbec. Ctitelé režiséra prominou, ale až do dramatu "Palermo Shooting" byly pro mne Wendersovy filmy vždy sázkou na jistotu. Bez ohledu na náladu, psychické rozpoložení, prostředí, jedno s kým a kde: během pár minut zaručeně usínám. Takže dodnes nevím, jak to s těmi anděly dopadlo. (16.07.2012)

Lidi na tohle musíte ZPOMALIT! Trochu chápu některá nízká hodnocení - film má docela pomalé tempo vyprávění, je prokládán verši a dlouhými zamyšlenými monology jednotlivých aktérů příběhu "pro sebe". Ale právě tohle je na tom to krásné a geniální - to mě práve vtáhlo do filmu a už nepustilo - to pomalé a vlídné (přitom silné) navození atmosféry. Nádherné obrazy (Marion jde ze zkoušky v cirkuse), skvělá hudba (City and the crime, Cave), ale hlavně skvělá atmosféra (autentický Berlín ještě před pádem zdi) - tento film je pro mě kultovním zážitkem a budu si jej pouštět celý život. Musím ještě pochválit výkon Petera Falka, sám sebe zahrál opravdu hezky. ) Magické dílo a můj nejoblíbenější film (momentálně .)) 10/10 PS: snad nejlepší pasáž je ta, ve které se anděl Damiel snaží pomoci zraněnému motocyklistovi a vnukne mu představu básně, ve které básník zřejmě vyjmenoval nejkrásnější věci na světě - tato část mě naprosto dostává... (18.10.2005)

Neuvěřitelně působivé dílo, které Mistra Wenderse musí zapsat do dějin filmografie. Úchvatný pohled na tak trochu "jiný svět". Dva anděle "žijící", sledující dějiny světa a lidi. Andělé, pro které čas nemá cenu. Dva andělé jdoucí světem, dívajíc se na něj z výšky. Z nadhledu, který ostatním chybí. Místo, kam lidé chodí za věděním, poznáním a touhou objevovat, je pro ně místem setkání s jimi podobnými. Jediné co jim může na tomto životu vadit je pocit "nežití". Touží po rozpoznávání barev, cítění vůni, doteku, citech...a Lásce. Pokud chtíč cítit a být člověk dosáhne hranice, mají možnost se rozhodnout. Poté je čeká svět, který není jako ten jejich, je plný krásných věci, ale i těch hodně špatných. Avšak kvůli možnosti cítit, vnímat a ŽÍT jsou schopni obětovat vše. Nikdo z nás lidí si neuvědomuje, co to znamená být člověk, mít city krásné i nepříjemné. My si neceníme toho co je nám dáno, přestože je to nejcennější co máme a co nám nikdo nevezme. Wendersův pohled na svět. Vyzdvihnutí lidských citů a hlavně lásky. Dokonalá poetika, která se v některých scénách a rozhovorech nedá nevidět. Dokonalý hlavní pár andělů. Úchvatné scény. Nadsázka a ironie hlavně( v případě Petera Falka). Čistá dokonalost!!! Na někoho tento film může působit zdlouhavě, ale podle mě každá sekunda dotváří dokonalý celek . Takovéto snímek se natočí jednou za život jednomu z tisíců(možná milionů) a Wenders měl to štěstí, že se stal tím vyvoleným co tuto možnost dostal. Záběr na anděla na soše anděla. Do toho znějící úchvatně přesná hudba, která nemůže člověka nezasáhnout. Nebo stojící anděl na vrchole katedrály a na zádech jeho krásná křídla pomalu mizející v mlze...Co je krásnější? (11.11.2004)

Jeden z nejkrásnějších německých filmů, co jsem kdy viděla. Asi nejvíc se mi líbil kontrast snových pasáží s těmi dost krutě realistickými (těch bylo ale méně) nebo černobílých s barevnými (film začne být barevný vždy, když Damiel něco pocítí, a potom, když se stane člověkem). Někdy jsem sice měla problém plně pochopit hloubku filosofických úvah, které pronášeli anděl Damiel (Bruno Ganz) a jeho láska artistka Marion (Solveig Dommartin), ale to nic nemění na tom, že jsem si z kina odnesla nepopsatelně krásný melancholický pocit jakéhosi smíření se. Pěknou roli dostal i Peter Falk, který si zahrál bývalého anděla a také sám sebe, a který svádí ostatní anděly, aby se staly lidmi. (28.03.2005)

Film s takto romantickým názvem probouzí asociace spojené s některými ruskými válečnými díly (MOSKEVSKÉ NEBE) světové kinematografie hraného filmu. S postupujícími metry zjišťujeme, že tato očekávání jsou i naplňována, i překračována. Esoterické bytosti, které mohou – i nemusí být – anděli, procházejí městem a jeho dějinami. Podobně jako Passoliniho hrdinové mluví a myslí v dlouhých rozvitých, navíc rytmizovaných souvětích, která nemají daleko k volnému verši. Jsou konfrontováni s velkým městem na Sprévě a Havole, s jeho dějinami (se zvláštním akcentem na osvobození města Rusi a jeho pustošivými následky), s přepestrou mozaikou událostí, zákoutí i lidských osudů z dějin největšího německého města. Postupem doby se v té spleti orientují, informační chaos se tříbí a začínají z něj vystupovat konkrétní jedinci. Z jednoho z nich se postupně klube někdejší transcedentální kolega obou hlavních hrdinů. První poslechne jeho výzvu a podá mu ruku. Okamžikem podání „pozemští“ a začíná se přibližovat ke své osudové ženě, kterou spatřil poprvé na rockovém koncertě; z nepatrných náznaků lze soudit, že ani ona není tak docela bez nadpřirozené aury. Spojení lásky a humanizujících tendencí symbolizuje kus brnění, které mu věnuje jeho předchůdce v okamžiku jeho transsubstanciace. Druhý anděl v obdobné chvíli odolá a zůstává uzavřen ve své duchové skořápce. Příběh, jehož fabule se rodí postupně a splývá dokonale s vnímáním svých hrdinů, je křehkou balancí filmové řeči vědomě budované na hraně duchovna-nadpřirozena-ideálna a materiálna na pozadí velkoryse pojaté reflexe německé národní identity; docenit tento aspekt pozoruhodného díla dokáže zřejmě naplno jen vydatně poučený a reflektující německý divák. Umělecký film (filmové umění) dostává ve Wandersově vnímání a vyjadřování další neuvěřitelný rozměr, který svého tvůrce staví do absolutní špičky žánru. Poprávu a jednoznačně. (29.11.2013)