Žena v černém 2: Anděl smrti

Webstrův slovník definuje horor jako něco, co způsobuje pocit strachu, děsu a šoku. Po zhlédnutí Žumpy v černém 2: Anděl smrdí musím tvůrcům upřímně pogratulovat, neboť tuto charakteristiku bezvýhradně naplnili. Celou dobu jsem se strašně bál, abych neusnul, děsil se, že to nikdy neskončí a po závěrečných titulcích jsem byl naprosto šokován, že si někdo vůbec dal práci natáčet takovou anemickou uspávačku, sterilní jako pochva Džejn Óstenové, unylou jako konverzace o počasí při odpoledním čaji a fádně olezlou jako týden starý ledvinkový puding. Zdařilý první díl, v němž strašil Hery Potrat, měl i vcelku slušnou literární předlohu, ale předloha k dílu druhému patrně byla nalezena jen jako fragmenty při vykopávkách na latríně sester Bronteových. Pro komplexní představu uvádím krátkou ukázku, sesbíranou z hustě popsaných menstruačních deček a lopuchových listů po archeologickém odstranění té hromady voskových pilin: Nad Fuckmoorským panstvím zuřila toho večera vskutku strašlivá bouře. V celém hrabství snad neexistovala jediná živá duše, která by pamatovala tolik intenzivní, až zlé boží dopuštění. Jakoby se Pán rozhodl ztrestat tuto noc všechny hříšné duše v kraji. Nemilosrdný vichr se strašlivým „fůůůů“ na izobarických rtech krutě čechral krvavá okvětí fuchsií a brutální krápání s nebývalou intenzitou až deseti kapek v hodině nekompromisně bitchovalo kriketový trávník. Někde nad Německem zahřmělo, avšak to zde naprosto nemohlo být slyšet. Lord Dickhead zůstával k té nelidské slotě zcela netečný a s ledovým klidem nefalšovaného anglického gentlemana si v mohutném koženém křesle u krbu labužnicky vychutnával z křišťálové sklenice v levé ruce snad tu nejlahodnější whisku v Anglii, jednosladový osmnáctiletý Horseurin. Jeho pravá ruka něžně vískala hlavu obřího Shithounda, jenž se rozkošnicky vyhříval na křepelčí kožešině před krbem. Lord Dickhead však zdaleka nebyl až tak klidný, jak by jeho kamenná tvář mohla lehce zmást každého nezkušeného pozorovatele. Naopak. Pod touto zdánlivě vyrovnanou maskou byl upřímně zděšen. Byla totiž třetí středa v dubnu, den, jež strašil každého anglického manžela, den, kdy neústupný diktát etikety kromě hřebelcování koní předepisoval… no, raději ani nedomýšlet! Jen nepatrný tik pod okem prozradil jeho duševní dysbalanci, když neochotně zvedal zrak k lady Dickheadové, která jako každý večer ukrutně přetěžovala nedaleké viktoriánské sofa. Lady Dickheadová na rozdíl od svého manžela dávala svým emocím volný průchod a třicáté druhé čtení Jany Ayrové očividně jen předstírala. Prozrazovala ji brunátnost v obličeji, enormní pocení a zrychlený dech, jenž zvukem připomínajícím smrtelný chropot umírajícího slona téměř strhával mahagonové obložení jindy tichého přijímacího pokoje. Náhle ji však na rameno padl stín, snad temnější než nejzazší kout jejich rodinné hrobky. V domě se citelně ochladilo a za zády Lady Dickhedové hrozivě zaskřípaly stoleté parkety. „Obávám se, drahá Lady“, přerušil náhle mrazivou atmosféru onoho děsivého okamžiku lord Dickhead, „že jsme v ánu. Prokletí mého nešťastného rodu se po tolika letech relativního klidu znovu připomnělo. Snažně Vás prosím, zachovejte v této hrůzyplné chvíli rozvahu! Za vámi totiž stojí jen v černých podvazcích samotné Baskervilské Buznidlo, ten nejobávanější a nejodpornější přízrak na sever od Temže, jenž již po generace bez milosti terorizuje členy naší rodiny, a kdykoliv se zjeví, přináší pouze utrpení a smrt. Ba co víc, mám neochvějný dojem, že se na vás dokonce chystá přeukrutně bafnout!!!“ Lady Dickheadová odhodlaně odložila onu bibli všech anglosaských panen, poklidně složila ruce do klína a s dalším vydechnutím ucpaného kovářského měchu chladně pronesla: „Inu, nejdražší choti, myslím, že z této hrůzné situace není východiska. Podvolím se mrzké nepřízni osudu a ať tedy bafne. A slibuji, že následující, ať sebehororovější chvíle hrdě překonám s důstojností emancipované britské šlechtičny.“ „BAF!!!“ Shithound jen tiše zakňučel a v místnosti plné stínů, vyvolaných jakoby ze záhrobí skomírajícími plameny v krbu, se rozhostilo tísnivě mrtvolné ticho, které až po několika nekonečných sekundách přerušil baryton lorda Dickheada: „Jste až příliš statečná, má drahá, avšak nemyslíte, že by si takto mistrovské bafnutí zasloužilo, řekněme, poněkud adekvátnější reakci, která by plně docenila výkon našeho strašlivého přízraku?“ Lady Dickheadová jen nepatrně přikývla, pravou rukou nahmatala nejbližší tukový záhyb pod levým prsem tak účinně chránící srdce i před ranou z kulovnice, mohutně si odchrchlala, teatrálně nadskočila a afektovanou fistulí hystericky zaječela do ztichlého pokoje: „Ježišimarjá, kurvadopiče, to jsem se ale fuckt lekla!!!“. Načež se otočila k nešťastnému přízraku, prohlédla si jej v celé jeho zrůdnosti, žádostivě na něj mrkla otylým víčkem a netrpělivě dodala: „Tak, a teď se mazej převléct za slečnu Márplovou a jdeme na tu trojku….“ (27.05.2015) (méně) (více)