Oculus

Zjevení. V době, kdy většinový divák hodnotí kvalitu hororu dle počtu a účinnosti lekaček, to takto nezvykle vyprávěná duchařina zaměřená na postavy nebude mít vůbec lehké, ale já vlastně nemůžu být spokojenější. Příběh o zrcadle, v němž sídlí zlo, jež se dostane svým vlastníkům do hlavy a zatáhne je do šílenství. A to ve dvou časových rovinách, jež Flanagan vypráví souběžně a navíc je do sebe různě prolíná. Kdybych měl vybrat jedno slovo, které Oculus nejlépe popisuje, vybral bych "tíživý". Postavy jsou sympatické, člověk by jim hrozně přál šťastný konec, ale zlo skryté v zrcadle je silnější. A ta tíha, beznaděj, na diváka prostě dopadne. Spíš než k Insidious, The Conjuring a podobným moderním duchařinám má Oculus blíž třeba ke Kubrickovu Osvícení - právě tím pomalým, ale důsledným budováním bezútěšné atmosféry. Herci jsou bez výjimky výteční, technická stránka bezchybná. Kdo tedy preferuje znepokojivý slow-burn před strašidelnou atrakcí, neměl by váhat ani minutu. Absentia nebyla náhoda, jsem zvědavý, co přijde dál. Oculus je úspěšně proměněnou šancí vstoupit do první hororové ligy. (25.05.2014)

Nemá smysl hodnotit kvality snímku dle (ne)dodržení (zde většinou) lichých očekávání. Kdo totiž chce přemíru krve, lekaček a hrůzné atmosféry, je na špatné adrese. Již úvodní návodná scéna ukazuje, že Oculus se chce zařadit mezi psychologické horory. A několik prvních minut se tímto směrem ubírá. Nevyřešené trauma z dětství, odlišnost přístupu obou hlavních postav a pomalé vstupování retrospektivního děje. Obě časové roviny se plynule prolínají, vzájemně se dokreslují, ale zároveň díky Timovi jedna narušuje druhou. Není zcela zřejmé, jakým směrem se bude děj ubírat a tvůrcům se díky pomalým náznakům (náplast, pes) daří budovat nepříjemnou atmosféru netušeného zla ve vzduchu. Dokud není zcela zřejmé, zda tím zlem jsou démonické síly nebo jen šílenství některé z postav, snímek funguje na jedničku. Druhá část však značně kolísá, děj se stane předvídatelným a do popředí se dostává méně zajímavá minulost, přičemž současné dění je pouhým dokreslujícím přívěskem. Postavy se stávají obětí událostí bez možnosti jejich ovlivnění. Přičemž tvůrci se spíše soustředí na atraktivnost děje než na vykreslení atmosféry absolutní bezmocnosti. (03.06.2014)

Zaujímavý horor vystupujúci zo súčasného žánrového priemeru hlavne minimom ľakačiek (aj tých pár, čo tam ostalo, by som ale vystrihol) a dôrazom na príbeh, ktorý je dokonca nelineárne vyrozprávaný. Problémy sú dva: 1. Psychológia postáv začína a končí u prekliateho zrkadla, akékoľvek iné vzťahy medzi nimi idú bokom. Potom ide bokom aj ich uveriteľnosť. 2. Bohužiaľ, klasický problém ducharín: nie je ťažké urobiť zamotaný príbeh plný nadprirodzených momentov. Problém je ho nakoniec rozmotať. To po 2/3 stopáže ide prekvapivo skvelo. V Oculus je asi najlepšie spracovaný prienik vedy a chytania duchov, aký som videl. No záverečná tretina, kedy má príbeh vrcholiť a kedy sa majú definitívne spojiť príbehy, je nevýrazná, plná klišé a vyslovene nedostatočná. Strašná škoda. 7/10 (04.06.2015)

Chvíli jsem uvažoval i o 5, ale nějak tak váhám mezi 4-5. Posledních 15 minut bylo takový trošku přehození do klasičtější žánrové podoby, ale jinak předchozí zbytek filmu atmoška jak prase, tu sem si vyloženě s mrazením vychutnával, zvlášť tak v okamžicích cca v první třetině až polovině filmu, jen tak letmo, snad tím moc nezaSPOILuju, po propuštění pokusnýho psa ven z domu a hádce o smyslu prováděných aktivit atd. :-) (18.06.2014)

Kingo-Kubrickův masterpiece po 33 letech s posilou. Oculus nezaujímá v podstatě ničím novým. Animismus, zlá zrcadla, posednutí ďáblem, otočení zbraně vůči nejbližším - to vše jsme už mnohokrát viděli. Nevím tedy čím to je, ale během sledování jsem z obrazovky cítil ryzí originalitu. Důvodem bude pravděpodobně dokonale pojatá retrospektivní kompozice. V tradiční naraci se totiž v přítomnosti nic neděje. Zde se ovšem po přenesení do reality cosi změní. Co a jak divák začíná zjišťovat teprve postupně; mezitím si láme spolu s ústřední dvojkou hlavu nad tím, co je realita a co iluze. Po chvíli už jsem jen čekal, kdy zpoza závěsu vystoupí Jonathan Frakes z Věřte nevěřte a na férovku se zeptá. Příběh před deseti lety značně připomíná takový Conjuring nebo Sinister a sám o sobě by tedy nebyl ničím zajímavým. Daleko více tak zaujme současné dění, a to nejen díky přitažlivé hrdince. Racionální využití nahrávacích kamer bodá nůž do zad logice většiny found-footage snímků a po setmění bylo jasné, že nastane peklo. Současným odvíjením dvou příběhů se tak děj vygraduje dvojnásobně - závěrečná čtvrthodina je celkem nářez. Samotná pointa nepřekvapí, ale skýtá několikeré možné vyznění, sám nevím, ke kterému se přiklonit. Možná je to jen aktuálním rozpoložením, ale já jsem spokojen; za svoje nervy ale rozhodně nemluvím. Nejlepší soundtrack z filmu: Bring the mirror back. 80 % (01.06.2014)