Vinnetou

Známý český cestovatel, sběratel kaktusů Alberto Frič měl jednou besedu se žáky pražské základní školy a když jim líčil své zážitky z pobytu mezi Indiány, přišlo mu z publika několik dotazů, kterým neporozuměl a připadaly mu absurdní. Jal se napravovat pokřivené představy školních dítek o životě indiánských kmenů, jenže narazil na hradbu opovržení. Byl odhalen jako drzý podvodník, protože každé z těchto dětí mělo už jasnou představu o Indiánech z románů Karla Maye. Ten sice nikdy v Americe ani na Balkáně a v Asii, kam situoval své dobrodružné romány, nebyl (vlastně to není úplně pravda, ke stáru právě na základě kritiky, že všechno napsal bez znalosti reálií, aniž by vystrčil nos z Německa, vycestoval na místa, kde se pohybovali jeho literární hrdinové), ale dokázal naplnit představu nejen školní mládeže o tom, jak má vypadat romantický dobrodružný hrdina a zábavný příběh. Nejde mi ani tak o to, že Mayovy příběhy nemají s realitou indiánských společenství a Divokého západu prakticky nic společného, jako spíš o to, že jsou z mého dnešního pohledu tak naivní, až překračují hranice sebeparodie. Vinnetuovy příběhy, stejně jako knižní sérii Ve stínu pádišáha, jsem přelouskal mezi devátým a dvanáctým rokem a už ve 13 mi přišly tak trochu úsměvné a přešel jsem k takovým kouskům, jako byl Tecumseh od Fritze Steubena nebo Dva divoši od Ernesta Setona. K určitému věku zkrátka a dobře Vinnetou patřil, i když i tady je namístě mluvit o minulém čase, protože pro generaci mých dětí už jsou tihle hrdinové "totálně out". Překvapuje mě ale mimořádně vysoké hodnocení, které je v tomhle případě výsledkem mimořádně silné dávky nostalgie. Tenhle jev je ostatně typický nejen pro Mayovky 60. let. Dospělí si zkrátka vybaví, jak úžasně na ně působily tyhle příběhy v dětském věku, i když silně pochybuju, že by byli ochotni sjíždět série příběhů o Vinnetouovi i dnes. Vzpomínám si, jak jsem asi v 15 letech zhlédl Žuta a přísahal si, že tím s filmovým Mayem účtuji naposledy. Z Vinnetouovek už dnes funguje jen hudební motiv, krása vápencových chorvatských pohoří a vzpomínky na dětství. Celkový dojem: 40 %. (23.11.2013)

„A aká bude moja zbraň?“ – „Odvaha a rýchlosť.“ Tak takto to celé začalo. No, vlastne nezačalo. V skutočnosti to začalo už o rok skôr v Poklade na Striebornom jazere, o ktorom si mnohí myslia, že je to finále mayoviek, ale pravda je taká, že v skutočnosti sa poklad hľadal ako úplne prvý v sérii a Winnetou 1 paradoxne (napriek číslovke v názve) prišiel až po ňom, čo z neho logicky robí prequel, keďže v Poklade na Striebornom jazere boli Winnetou a Old Shatterhand „bratia“, kým vo Winnetou 1 sa ešte len spoznávajú a dôjde na legendárne rezanie zápästí na znak priateľstva. Zaujímavé na scenári je, že hoci obsahuje typického mayovského belošského fúzatého zlosyna bažiaceho po moci a peniazoch (a obklopeného tridsiatkou na všetko odhodlaných bastardov, ktorí najskôr strieľajú a potom sa pýtajú), je to skôr ako keby vedľajšia, pre dej nie príliš dôležitá dejová linka. Tvorcovia sa sústredili na prvopočiatky vzťahu náčelníka Apačov a nemeckého inžiniera so zmyslom pre spravodlivosť. Objavuje sa tiež Winnetouova sestra Nšo-či, ktorá sa absurdne zamiluje do Old Shatterhanda a na konci Old Shatterhand vraví, že aj on do nej, ale zdalo sa mi, že je mysľou pri výkresoch. Pozoruhodné je, že hoci tu Nšo-či umrie, tak v Old Firehandovi (ktorý vznikol o 3 roky neskôr) vystupuje. Nejde však o prequel, lebo v Old Firehandovi Winnetoua titulujú náčelník Apačov, k čomu ale došlo až tesne po smrti jeho otca v dnešnom filme, pričom ale Nšo-či zomrela pár minút po otcovi. Ešte stíhate? Winnetou 1 je vcelku drsný, krvavé detaily v ňom samozrejme nenájdete, ale bodnutie nožom do krku alebo finálna akcia (zakončená šplhaním sa očividne o vlastnej prehre presvedčeného zlosyna, ktorého ak nezabije pád z výšky, tak nabodnutie na pripravené oštepy zaručene) sú naturalistické aj bez explicitnej krvi. Páčilo sa mi, ako sebavedomo je poňatý Old Shatterhand, viď. napr. jeho likvidácia v saloone, ktorá vyzerá pomaly až ako superhrdinská paródia. Nad scenárom sa mi občas zastavoval rozum (to je aká férovosť, že Old Shatterhandovi nielenže nedali zbraň, ale rovno mu urobili dieru do kanoe?). (06.09.2020)

Kazda chtela Old Shatterhanda, ale ja mela slabost pro Vinnetoua. V davnych casech jsem to hltala plnymi dousky, oci vyvalene, telo napjate a uz jen pri stare zname dobre znelce mi prechazel mraz po zadech nadsenim, ze zacina Vinnetou, chvile, kdy je na okamzik v domacnostech s detmi klid, jelikoz vsichni sedi pred televizi a nemohou se nabazit "Majovske klasiky". Kdyz skoncila podivana, kazde ditko utikalo do pokeje, kde osedlalo matraci jako Hatatitlu a vydalo se vstrict osudu po prerii. Stejne jako v davnych casech, i dnes ma Vinnetou porad stejne kouzlo. Klasika nad vsechny klasiky. (13.10.2012)

Reinlovy filmy s Vinnetouem považuji za nejlepší dobrodružné filmy pro mládež všech dob. K nim lze ještě připočíst Fregoneseho western "Old Shatterhand". Třebaže příběhy i postavy jsou idealizované, mají tyto filmy vysokou hodnotu. Tu spatřuji především v jednoznačném odlišení dobra a zla, hrdinové jsou vzory čestnosti a statečnosti, ženy se zde chovají jako ženy a muži jako muži, nádherná krajina, romantika, naprosto geniální hudební doprovod v dokonalém souladu s dějem. Filmy potěší a povznášejí, přesně tak, jak si to přál u svých románů Karel May. Rakušan Harald Reinl mayovky pochopil a svým dílem je oslavil. Pro děti ve věku 7 až 14 let jsou to jedny z nejlepších filmů vůbec. (26.06.2007)

Mít k něčemu a někomu takový vztah jaký já mám k Mayovkám a Vinnetouovi se cení daleko větším cukrblikem, než kolik mi dovolí zdejší zásoba hvězdiček. Kdybych mohl, nasázel bych jich tu tolik, kolikrát jsem jako malej s tátovou sekerkou v hubě přeplazil zahradu, abych souseda Tomáše vysvobodil od kůlu smrti. Dodneška z toho mám ošoupanej hrudník. Časy se změnily, teď bych se rozhodně mnohem radši coby Old Shatterhand plazil po Nšo-či (mimochodem nejkrásnější filmové kočce ever), ale to nic nemění na tom, že Kárl May učinil moje srdce dobrodružnější. (01.07.2015)