Volný pád

"Pro případ, že budeš potřebovat vlastní prostor." ...Můj německý oblíbenec Max Riemelt urazil od Napoly pořádný kus cesty a za těch 9 let opravdu dozrál. To samé se týká i jeho hereckého kolegy Hanno Kofflera. Oba dva pánové předvedli velmi dobré herecké výkony a typově tady k sobě pasovali. Zajímavé, emotivní, reálné. Kay měl výhodu, byl svobodný. Mark to měl o něco složitější. Láska a touha jsou silné soupeřky. Nevyzpytatelné, objeví se kdykoliv a kdekoliv a je na každém, jak se s nima popere. Přemýšlela jsem nad koncem příběhu, jaký bych si ho přála. Nakonec se přikláním k tomu, že bolestná pravda je někdy lepší, než milosrdná lež. Takže jsem spokojená. Volný pád splnil mé očekávání. (14.12.2013)

Takové standardní teplé drama s decentní atmosférou a gradací. Nic, co bychom už dávno neviděli - ani konec nebyl nikterak překvapivý, možná spíš naopak. Je to celé takové uhlazené a celkem sympatické, ale v rámci žánru byly už natočeny lepší filmy, a nemám na mysli zrovna zprofanovanou Zkrocenou horu. (18.10.2014)

Konečně nějaký snímek, kterému se dalo věřit a nesnažil se z člověka vymačkat slzy kýčovitým sladkým příběhem o dvou hošíčcích, co se potkají, zamilují a jsou spolu do smrti. V realitě není načasování vždycky nejlepší. Například můžete mít pochybnosti o své sexuální orientaci kolem třicítky, když vaše přítelkyně čeká vaše dítě. Shit happens. Má člověk to určité nutkání hluboko uvnitř sebe následovat nebo zůstat při zemi, rozhodovat se správně, zodpovědně, morálně? Ale dá se pak být šťastný nebo je to jen život pro druhé? Ale pokud nám na druhých záleží a nechceme jim ubližovat, jednáme tak altruisticky nebo sobecky, protože skrze ubližováním jim bychom ublížili i sami sobě aneb když nám to vadí, tak to vlastně děláme pro sebe? Jsou situace, kdy člověk jakýmkoliv rozhodnutím přijde o věci, na kterých mu záleží. Psychologická dilemata bez správného jednoduchého řešení. Na obou koncích nesnesitelné ztráty. Těžko posoudit, která je menší. Riskovat či sázet na jistotu, toť otázka. Stejně se reálně nemůžeme rozhodnout zcela svobodně, neboť jsme determinováni sami sebou a tak jsme předurčeni udělat jednu jedinou možnou věc, ať je jakkoliv špatná. Konečně někdo rýpnul trochu pod povrch. Hell yeah! (08.01.2014)

Stejně mě to nepřinutí si častěji pouštět jakékoli německé filmy. Překvapení se konalo asi nejvíce proto, že jako nenáročné drama (jestli něco takového vůbec existuje) to stálo za to. Ten průběh naznačuje to, co se je zpracovává často, když jeden v tom je až po uši a druhý si ne a ne říct (plus možná malý twist (který tu taky už sice byl) v podobě rodiny s dítětem.) Taky to přesně tohle bylo. Ale stejně se mi zdá, že všechno v tom filmu do sebe zapadalo tak dobře, že v podstatě na tuhle vztahovku nelze nic velkého vytknout. Navíc při scéně v nemocnici, kdy došlo na ten okamžik "radši už jdi, don´t touch me, ale co, nikdo tu není, boom a on byl" bylo vážně vidět, jak jim to spolu hezky hraje. Na to se taky potom hned líp kouká. (27.12.2014)

"O tom, jak důležité je v zásadních životních momentech pravidelně dýchat, aby se člověk pod tím vším náporem pomalu, ale jistě neudusil." Milostné vztahy na pracovišti (či cvičišti) nevěstí nikdy nic dobrého, a pokud se k tomu přidá skutečnost, že jde o dva muže, z nichž jeden má navíc těhotnou přítelkyni, tak rozhodně není nouze o silné a emočně vypjaté momenty. Volný pád jsem si nechával v šuplíku celkem dlouho, a tím jsem se do jisté míry ochuzoval o uvěřitelně napsaný i zahraný film o lásce, rodině a zmatené duši. Hanno Koffler se role Marca zhostil vážně přesvědčivým způsobem - Letní bouře byla pro něj taková humorná zahřívačka - přičemž mu skvěle sekundovali Max Riemelt a Katharina Schüttler. Závěr jsem si asi představoval trochu jinak, nicméně i tak jsem byl ve výsledku spokojený. (22.11.2020)