Nebraska

Podobné indie konverzačky často narážejí na problém jak působit dostatečně civilně a realisticky a zároveň tím diváka nenudit. Nebraska si s touto překážkou poradila, jako by nikdy ani neexistovala. Dialogy jsou přitom tak vybroušené, že by je pekelně dlouho potil i zkušený autor divadelních her, ale neuslyšíte při nich ani náznakem zašustění papíru. Takhle to vypadá, když se sejdou herci, mezi nimiž nepoznáváte žádné známé tváře a o to snadněji se při svých kvalitách stanou životnými postavami, kterým věříte každé jejich gesto. Nebraska pak obsahuje velké množství absurdního situačního humoru, nijak přetažené dramatické sekvence a především je nádhernou vztahovou studií otce a syna, aniž by zapomínala na ostatní členy rodiny a obyvatele amerického maloměsta, ve kterém si všichni čumí do oken. Paynovi tímto děkuji, že jsem se konečně dočkala cynické, kousavé, bilanční, sentimentální, ale přitom nikoliv ufňukané indie, ze které jsem byla na závěr na měkko, aniž by mě někdo systematicky citově vydíral. (27.04.2014)

Neexistuje nic běžnějšího, než když si muž na stará kolena uvědomí, že celý život promrhal uvězněný pod pantoflem a že každý den lituje momentu, kdy své protivné a vrásčité manželce řekl ano. Ale to je jen první z mnoha přirozených životních motivů, které Nebraska tak krásně, vtipně a dojemně líčí. Snad poprvé se stalo, že Američané zvládli naprosto bezchybně zpracovat příběh, který je svými myšlenkami typický spíše pro klasickou českou tvorbu - svérázná rodinka plná charakterových kontrastů, malicherných sporů a majetkové závisti je však zásluhou skvělých civilních herců (mrzí mě, že Dern na toho Oscara asi nebude mít šanci), skvostných dialogů a účinně znázorněných emocí mnohem více sympatická a zábavná než všechny Homolkové a Škopkové dohromady. Černobílá výprava je sice jen trochu nadbytečná artová vložka, ale jinak jsou oscarové nominace absolutně na místě. 90% (23.02.2014)

Emocionálně o dvě třídy nad ´Descendants´. V Nebrasce se toho příliš nevysloví, hraje se obrazem a film má tendenci vámi prorůst a komunikovat tak trochu jiným způsobem. Nebraska působí velmi ´klasicky´, člověk si vzpomene i na Bogdanoviche a jeho první filmy. Payne vsadil na super-obyčejné lidi, což je v poslední době osvěžující prvek většiny ´těch méně závislejších´ filmů. Uvidíme, jak si s Nebraskou pohraje čas; podle mě se Paynovi povedla nadčasová věc. (PS - jestlipak poznáte Buzze ze Sám doma!!!) (25.03.2014)

Zaradenie do žánrovej kategórie "dobrodružný" radšej nebrať vážne, ide skôr o sentimentálne road movie okorenené vtipom. Jeho cieľom je cesta a všetko, čo sa počas nej udeje, posilňuje vzťah otec-syn. Čiernobiele prevedenie oku lahodí a zároveň nerobí z neho artovku, len mu dodáva správny šmrnc, aby to celé ešte viac fungovalo. Obyčajný príjemný film s pekným vizuálom, dialógmi, v celku fungujúci. (19.05.2014)

Ako dôchodcovská naivita prinúti starého pána uveriť nanajvýš pofidérnemu letáku o výhre milióna dolárov, čo spôsobí v jeho chátrajúcom živote a v nudných životoch jeho rodiny nečakaný reštart. Nejde o absolútnu obrodu v zmysle celovečerného happyendu, ale skôr také ľudské zblíženie v horko-sladkých chvíľach, aké v lepšom prípade môžete poznať aj z reality. Od začiatku (konkrétne takmer od prvých krokov na krajnici) sprevádza hlavného hrdinu jeden zo synov, ktorý zjavne jeho signifikantné vlastnosti, ako dôverčivosť a submisívnosť, zdedil vo výdatnej miere. Postupne sa pridá zvyšok rodiny a to žiaľ nielen tej najbližšej a najmilšej. Zastavia sa totiž po ceste "za pokladom" v jeho rodnom mestečku plnom známych tvárí, ktoré sa zmenili iba natoľko, ako to má v moci čas, čiže charakter im nenarástol. "Výherca" sa chce logicky so svojím šťastím každému pochváliť. No a to má za následok zástup malomeštiakov túžiacich po koristi a teda zneužití situácie. Niet sa čomu čudovať, doteraz mali na starosti len vlastný majetok a miestne klebety. To musí byť predsa nuda a potom, peniaze chce každý. Najsilnejšiu iniciatívu v zatrhnutí tejto nepriaznivej situácie prejaví jeho manželka, sympatická stará pani, ktorá by bola možno rovnaká, keby odtiaľ kedysi neodišla. Ale kto vie. Takto si zaklebetí aspoň na cintoríne, kde jej nikto nebude odporovať, a zdržať sa dlho neplánuje. Ale to už sa vraciam späť v deji a všeobecne neviem prečo sa ho snažím tak detailne vyrozprávať, mali ste ma dávno zastaviť. Ale nie, vy už ma poznáte, som príliš tvrdohlavý, tak radšej so mnou pôjdete až do cieľa. A tam sa splní aspoň niečo z posledného sna starého Woodyho a my si spolu s ním budeme môcť (znovu) zažiť, aké je to, keď si rodič a dieťa vymieňajú miesto za volantom... (25.02.2014)