Přerušený kruh

Mňo, je to jasný, asi se mi začali líbit týpci, co to umí pořádně rozbalit na banjo. Úplně to vidím, slunce zapadá za obzor, ON začne vybrnkávat nějakou tklivou melodii, postupně se k němu přidávaj klucí z kapely s basou, mandolínou, kytarou a houslema. Jo jo, správně, hrajem pravej oldschool bluegrass, tedy žádní bratři Nedvědi nebo podobná folková verbež. Já, děvčica z metropole, která není schopna rozlišit holštýnský skot od toho českého strakatého, se přestěhuji na venkov a spolu s mým kovbojem se stanu honačkou, jupijou. Večer s Buffalo Billem či Jesse Jamesem přepadnem nějakej ten dostavníček (nejen honem živ je člověk), aby bylo na whisky v místním saloonu, pořádně to tam rozjedem, já si trsnu na stole a Bill se odvážně začne navážet do místního šerifa, bude se mu snažit sestřelit kloubouk z hlavy, ale trefí ho do kolene, takže pořádnej malér. Stanou se z nás psanci a budem přepadávat Pony Express, furt dokola, dokud nás nejvyšší policejní orgán nechytne za flígr a nešoupne za katr. Jenže Bill si umí udělat strunný nástroj prakticky ze všeho a naše hlasy tak pěkně ladí, šéfíkovi se nás zželí a pustí nás do nahrávacího studia, kde dáme dohromady parádní singl alá Blue Grass Boys, se kterým vyhrajem hitparádu Country rádia (na špici se udržíme rekordních sto šest týdnů, tedy prakticky celý výkon trestu). (18.10.2014)

Mám rada, keď sa netlačí na pílu. Keď sa scenár obíde bez klíše a citovo vydieračských viet. Dej plynul krásne prirodzene a tak nežne smutne. Tažšie pasáže boli odľahčené krásnymi pesničkami (čo inak vo filme nemusím, no tentokrát to bol pre mňa len ďalší príjemný bonus a hneď po skončení filmu som sťahovala soundtrack). Dvaja zaujímaví, v niečom podobní, no naopak v niečom zásadne odlišní dvaja mladí ľudia, ktorí sa spoja a prinesú na svet ďalšieho človeka. Práve po tom, čo ich dieťa dostane rakovinu vyplávajú ich rozdielne povahy prvýkrát výrazne na povrch. Keď vaše dieťa zomiera, prechádzate si rôznymi fázami. Najprv sa pýtate sami seba, čo ste urobili zle, obviňujete sa, potom obviňujete partnera. Niečo ste predsa museli urobiť zle, inak by sa to proste nestalo, nie práve vám. Kto zato môže? Môže zato boh? A existuje vôbec? Naučia sa niekedy holuby, že sa majú vyhýbať sklu? (29.10.2015)

Pokusil jsem se představit si pocity Didiera a Elise, nedokázal jsem to. Pokusil jsem se vcítit do osobnosti Didiera a zjistil jsem, že nechci. Do Elise jsem se nevciťoval, tu bych chtěl jen chápat a bez falešné skromnosti si dovolím říct, že bych i pochopil. Neschopnost překročit svůj stín svého nabubřelého jáství neučesaného kovboje, kdy mi jedinou a jen MOU vlastní útěchou zůstávají akordy a slova písní sedmibolestných? Ne, tohle odmítám, na bolest totiž neexistuje patent. To už mě život naučil. Intimní náhled někam, kam se nikdy podívat nechci, krutý a vlastně pravdivý, jen nevyvolává kýžené smíření v tónech poslední milostné písně, ale chuť někomu rozbít hubu. Čtyři nasrané, forma jako vystřižená z Dogme95, a to mám rád. (11.04.2020)

#scalanaslepo. No, asi takhle. Vzhledem k faktu, že mi tento snímek naservírovala dramaturgie kina Scala pár dnů před Vánoci, je můj dojem z něj takový všelijaký. Když pominu mou decentní nasranost, že mi Belgičani zkazili sváteční náladu, jednalo se ve výsledku o ne úplně špatný film. Svou hlavní úlohu, tedy rozjet emoce do nepříčetnosti a dostat diváka do předvánočních depresí, splnil (následující hodinu jsem byl vyplesklý, jako už dlouho ne). Nicméně proč tedy průměr? Protože hudba. Byla dobrá, mumford style, nicméně nemuseli tam dávat několikaminutové songy, stačilo jen tak půlminutky, abychom nezapomněli, že fousáč má přece rád USA... Protože až moc velká frekvence wtf scén. Protože divné přebíhání časových linií. Protože prostě tak... Ve výsledku Belgičani zahráli na nervy, zkazili mi Vánoce, proto tenhle snímek nechci už nikdy vidět. (21.12.2013)

hodně "těžká" podívaná z Beneluxu, která začne na vcelku příjemné vlně zamilovanosti a bluegrassové muziky (palec hore!), aby se pak postupem času zvrhla v prvotřídní depku, jež se nemilosrdně zaryje pod kůži a jen tak odtamtud nevyleze.. Veerle Baetens je zde navíc hrozně zajímavá a ve finále ani celkově pomalejší tempo celého snímku, na které je třeba si místy zvykat, nemůže zkazit velmi silný filmový zážitek.. jisté 4* (20.03.2014)