Přerušený kruh

#scalanaslepo. No, asi takhle. Vzhledem k faktu, že mi tento snímek naservírovala dramaturgie kina Scala pár dnů před Vánoci, je můj dojem z něj takový všelijaký. Když pominu mou decentní nasranost, že mi Belgičani zkazili sváteční náladu, jednalo se ve výsledku o ne úplně špatný film. Svou hlavní úlohu, tedy rozjet emoce do nepříčetnosti a dostat diváka do předvánočních depresí, splnil (následující hodinu jsem byl vyplesklý, jako už dlouho ne). Nicméně proč tedy průměr? Protože hudba. Byla dobrá, mumford style, nicméně nemuseli tam dávat několikaminutové songy, stačilo jen tak půlminutky, abychom nezapomněli, že fousáč má přece rád USA... Protože až moc velká frekvence wtf scén. Protože divné přebíhání časových linií. Protože prostě tak... Ve výsledku Belgičani zahráli na nervy, zkazili mi Vánoce, proto tenhle snímek nechci už nikdy vidět. (21.12.2013)

Emocionální masakr. Ale hrozně krásnej. Byly tam momenty, kdy jsem propukala v regulérní pláč, a jiné, kdy jsem si říkala, tyvole, to už pravdivějc ani nejde říct. Nevím, jakým zázrakem se tohle téma podařilo natočit tak civilně a nepateticky. Neokoukaní, strašně sympatičtí herci a fantastickej soundtrack. (17.11.2013)

Mňo, je to jasný, asi se mi začali líbit týpci, co to umí pořádně rozbalit na banjo. Úplně to vidím, slunce zapadá za obzor, ON začne vybrnkávat nějakou tklivou melodii, postupně se k němu přidávaj klucí z kapely s basou, mandolínou, kytarou a houslema. Jo jo, správně, hrajem pravej oldschool bluegrass, tedy žádní bratři Nedvědi nebo podobná folková verbež. Já, děvčica z metropole, která není schopna rozlišit holštýnský skot od toho českého strakatého, se přestěhuji na venkov a spolu s mým kovbojem se stanu honačkou, jupijou. Večer s Buffalo Billem či Jesse Jamesem přepadnem nějakej ten dostavníček (nejen honem živ je člověk), aby bylo na whisky v místním saloonu, pořádně to tam rozjedem, já si trsnu na stole a Bill se odvážně začne navážet do místního šerifa, bude se mu snažit sestřelit kloubouk z hlavy, ale trefí ho do kolene, takže pořádnej malér. Stanou se z nás psanci a budem přepadávat Pony Express, furt dokola, dokud nás nejvyšší policejní orgán nechytne za flígr a nešoupne za katr. Jenže Bill si umí udělat strunný nástroj prakticky ze všeho a naše hlasy tak pěkně ladí, šéfíkovi se nás zželí a pustí nás do nahrávacího studia, kde dáme dohromady parádní singl alá Blue Grass Boys, se kterým vyhrajem hitparádu Country rádia (na špici se udržíme rekordních sto šest týdnů, tedy prakticky celý výkon trestu). (18.10.2014)

hodně "těžká" podívaná z Beneluxu, která začne na vcelku příjemné vlně zamilovanosti a bluegrassové muziky (palec hore!), aby se pak postupem času zvrhla v prvotřídní depku, jež se nemilosrdně zaryje pod kůži a jen tak odtamtud nevyleze.. Veerle Baetens je zde navíc hrozně zajímavá a ve finále ani celkově pomalejší tempo celého snímku, na které je třeba si místy zvykat, nemůže zkazit velmi silný filmový zážitek.. jisté 4* (20.03.2014)

Na svete nie je väčšej bolesti, ako keď rodič príde o svoje dieťa. Ťaživé a veľmi, veľmi smutné. Po duševnej a obsahovej stránke je tu všetko, čo bolo treba vypovedať, vrátane mnohých myšlienok na báze dilemy vzdať to alebo bojovať ďalej. V takýchto chvíľach vidina opätovného stretnutia je lákavá... a samozrejme i pochopiteľná. Film teda ponúkol veľkú hromadu vecí na zamyslenie. Trocha menej ma oslovil po formálnej stránke, hlavne čo sa týka štrukturovania príbehu (flashbacky) - nič komplikované, ale uberalo mi to emotívny náboj. Taktiež nie som fanúšik bluegrassovej muziky, a tej tu bolo teda dosť. Naproti tomu vďaka svojej neúprosnosti ma oslovil záver, veľmi rozumný a reálny pohľad na takúto smutnú situáciu. 70/100 (03.05.2016)