Mrazík

V Rusku, v Česku a několika dalších zemích milovaná vánoční klasika, v Americe naopak nejhorší film všech dob. Těchto reakcí se dočkala klasická ruská pohádka Mrazík, která se stala především u nás vánoční klasikou, kterou většina lidí pravidelně sleduje. Jenomže právě dle odlišných kontinentů se liší i odezva ohledně kvalit téhle ruské pohádky. Kde je tedy vlastně pravda? V podstatě někde mezi. Pohádka už tehdy vyhlášeného pohádkového režiséra Alexandra Roua se v zásadě dá použít jako ideální příklad ohledně vnímání odlišných kultur a odlišných mentalit a jaké mají následný vliv. Přijetí samotného Mrazíka se totiž odvíjí od standardních předpokladů dané země o tom, jak má ideální pohádka vypadat. Především z faktu, že Mrazík vyšel v roce 1964, tedy v době, kdy zuřila Studená válka mezi USA a Sovětským svazem se dá snadno pochopit, proč byla právě tato pohádka v Americe označena jako nejhorší film i přesto, že se bezpochyby najde mnoho horších kusů. Jenomže zároveň to neznamená, že by Mrazík byl dokonalým filmem, který by si nezasloužil žádnou kritiku. Tak všeobecného světového uznání se navíc pohádka pořádně dočkala až několik let po svém vydání a z velké části se dá říct, že je Mrazík do velké míry tak po filmařské stránce směšný, že v tom zároveň dost možná spočívá i jeho vlastní kouzlo. Scenárista filmu Nikolaj Erdman v podstatě vytvořil pohádku, kde většina postav symbolizuje špatné lidské vlastnosti a slabosti. Ivánek je třeba vyložený zástupce pýchy, Marfuša závisti, Baba Jaga poté zase hněvu. Dost možná i díky realistickému zobrazení je tahle pohádka přístupnější než by se mohlo zdát a v některých ohledech by se dalo říct, že Mrazík dost slušně bilancuje mezi vyobrazením reálně fungujícího světa a zároveň pohádkového světa, kde nechybí bohatý zástup klasických pohádkových motivů. Z důvodů, které pramení z příliš nízkého rozpočtu některé kulisy působí vyloženě úsměvné a platí to i ohledně masek (Ivánek s medvědí hlavou), speciálních efektů (kouzelné létající peříčko očividně pohání lano) nebo technických efektů (moment, kdy kamera obletí kolem několika členu štábů je dodnes ideální ukázkou toho, že by pořízený materiál měl kontrolovat někdo, kdo je svéprávný). Vyloženě to tak chvílemi může působit tak, že je Mrazík víceméně tak trochu líná filmařina, která byla točena takovým tím stylem ´´ dětem to bude jedno a stejně se budou bavit´´. Tenhle efekt ostatně platil i na mě a musím se přiznat, že i po 100+ reprízách a uvědomění si, že má Mrazík spoustu zásadních chyb má pro mě Mrazík pořád své specifické kouzlo a vlastně se ho jeho sledováním vždy bavím. Čím dál tím více to ale spíše funguje na bázi toho, že se vysmívám sám sobě v tom ohledu jak málo mi tehdy stačilo k spokojenosti a uvědomění si, že dětské oči jsou někdy opravdu vyloženě slepé. Samotné herecké obsazení rozhodně špatné není- Alexandr Chvylja je do role Mrazíka ideální volba, Eduardu Izotovovi role Ivánka jasně sedla, tehdy 14-letá Natalja Sedych byla ideální volba samotného režiséra a přemlouvání jejich rodičů rozhodně stálo za to a především Georgij Milljar jako Baba Yaga je jednoduše geniální volba. Tenhle nedoceněný ruský herec mimochodem při zničení potrubí v domě, kde se film natáčel zachránil veškeré kopie a bez něj by veškerý pořízený materiál napořád zmizel a z Mrazíka by se tak bez něj nestala ta legendární vánoční klasika. Milljar byl možná člověk, který neměl k alkoholu daleko a samotný režisér si ho tak musel hlídat, k úspěchu tohohle filmu ale z velké části přispěl právě on. Problém je možná v tom, že v případě poslechu originální verze je vidět, že Rou nebyl zrovna ideální na vedení herců a v jistých chvílích jsou vyloženě toporné. A i proto je možná nadále lepší v případě Mrazíka upřednostňovat český dabing. Veškeré zvukové efekty (včetně zvířecích zvuků) vytvořil imitátor Antonín Jedlička a i on obdaroval Mrazíka specifickým technickým zázemím. Kameraman Dmitrij Surenskij sice nenatočil nejhezčí pohádku všech dob, zároveň se mu ale někdy skutečně dařilo natočit alespoň pár pěkných záběrů. Jen ty švenky mu bohužel moc nešli a je to skutečně vidět. Skladatel Nikolai Budashkin poté vytvořil soundtrack, který se stal stejně ikonickým jako samotný film a byl to právě on, kdo vytvořil melodii k ikonické písni ´´ Prašná cestička´´ (ruský originální název neznám). Když jsme u toho, právě samotný CZ dabing Mrazíka byl výborně zvolený a to nejen hlavní pár Josef Zíma a Eva Klepáčová (Sama Klepáčová se do role tak trochu stydlivé Nastěnky totálně vžila), ale především legendární František Filipovský jako Baba Yaga. A vzhledem k faktu, že Mrazík v ruštině skutečně předvádí chvílemi toporné výkony, dabing se stal prioritou a to i především proto, že ty herecké výkony díky němu ve finále působí lépe než v originále. Mrazík je jedinečný. Těžce uchopitelná pohádka, která má spousty kladných i záporných aspektů a dost možná skutečně záleží jen na pohledu na věc a případné schopnosti nasadit si na chvíli dětské brýle. Mrazík možná není mistrovská filmařina a je z několika pádných důvodů právem k smíchu, zároveň má též ale několik kladných aspektů, jako pohádka dostatečně funguje a vyloženě neurazí i v případě, že jste ho viděli stokrát. Mrazík u nás zlidověl a z vánočních programů v brzké době pravděpodobně jen tak nezmizí. Přesto je ale vlastně vždycky fajn ho vidět a skutečně je na něm zajímavé pozorovat, jak se názor odvíjí od kontinentálního zařazení. A Američané? Ty nedokážou ocenit ani Pelíšky (i přesto, že je to vlastně pochopitelné). Žádný film není pro každého, Stevenu Spielbergovi se Mrazík líbil a tahle pohádka, která je vlastně hodně specifickým úkazem své doby měla to štěstí, že se svého významného postavení na poli oblíbenosti pohádek jen tak nezbavila a pravděpodobně ani jen tak nezbaví. A přece jen se dá říct, že je to částečně zaslouženě. (23.12.2020) (méně) (více)