Zahrada slov

Vkladal som do filmu veľké nádeje. Preto som si ho nechával úplne nakoniec. Dážď je totiž prvok, motív, element, atmosféra akej sa neviem nabažiť a ktorú vyhľadávam. Šinkai je u mňa skvelý režisér. Umne spája 2D a 3D animáciu. Jeho obrazy sú presýtené veselosmutnými emóciami a jeho postavy sú rovnako reálne ako stará pani na zástavke neustále frflajúca nad cenami rožkov. A je to naozaj film, ktorý si odo mňa zaslúži plný počet. Zobrazenie vzájomnej osamelosti, nutnosti byť s niekym, lásky a snov, v záhrade plnej roztopašných kvapiek a Daisukeho melódií, pre mňa znamenalo ďalší klinec do môjho podvedomia, ktorý mi znova pripomenul, prečo mám film rád a prečo na neho neviem dopustiť. Chcel by som niečo také v hranej podobe. Ale dovtedy mi toto bude bohato stačiť. (12.08.2014)

Nádherná animace. Nejlepší, co jsem doposud viděl, a to už od prvního záběru. Anime bylo pro mě zpočátku jen forma zábavy; časem se mi ale podařilo objevit jeho uměleckou stránku. Malinko mě mrzí, že u „Zahrady slov“ je to bohužel řešeno na úkor příběhu i stopáže. Tuto pastvu pro oči si lze užít pouze tři čtvrtě hodiny, a příběh nebyl, alespoň pro mě, ničím výrazný. Mám rád Šinkaiovy filmy, mám rád jejich psychologickou stránku a vím, co to obnáší. Vím ale také to, že u jiných filmů se mu podařilo zaujmout moji pozornost příběhem lépe. Každý je zkrátka dobrý z jiného hlediska. Z osobního hlediska mě „Zahrada slov“ nejvíce oslovila skrze déšť, který je pro hlavní postavu Takaa tak důležitý. Připomněla mi, jak moc mám déšť rád. (22.02.2016)

Zbožňuju déšť... Tady ho Makoto nadělil tolik, jako jinde naděluje vlaků... Krom toho přidává tři čtvrtě hodinovou stopáž, kterou tolik tvůrců (kdo by se jim mohl divit) ignoruje, ale dle mého, je pro příběh jako tenhle, tahle doba stvořená a jak makoto několikrát ukázal, jemu jde k duhu obzvlášť (konec napodobování Ghiburi? Klatě, skvěle!). Celé je to takové usedlejší, poklidnější a méně osudové, než třebas Makotovo 5 centimetrů za sekundu (možná i vizuálně méně nápadité), tohle má v sobě navíc i mnohem větší dávku naděje. Výtvarně je to zas a znovu naprostí audiovizuální orgasmus způsobující jihnutí nejvyššího stupně (zdalipak dělal hudbu opět Tenmon.?) O povaze příběhu psát nehodlám, jednak by to byla nuda, druhak mám pro tuhle melancholii zvláštní pochopení Ale... Kde sou sakra vlaky? Tady na ně byli tak dva záběry (O=´ ps: viděno s anglánskejma titulkama, tudíž mi možná něco uniklo, nebo jsem úplně překopal význam, čert ví (03.06.2013)

Již od svého prvního kraťasu "Other Worlds" vlastně Makoto Šinkai opakovaně ztvárňuje v zásadě totožný příběh pouze pokaždé v jiném žánrovém rámci a se stále dokonalejší animací. V tomto ohledu je jeho nejnovější počin také vpravdě vyvrcholením jeho dosavadní kariéry. Především co do animace už Šinkaiova vlastnoručně rozvíjená technika dosáhla úrovně až fotografického hyperrealismu. Neskutečně propracované efekty měnícího se světla a počasí už působí jak (optickými či postprodukčními) filtry upravené záběry reálného prostředí. „Zahrada slov“ pak v této úchvatné formě přináší citlivou romanci o mnohoznačném vztahu do sebe uzavřeného studenta a mladé ženy, kterou potkává během deštivých dní v parku. Vyprávění se pak nese v klasickém Šinkaiově stylu přes potlačované emoce, hutné imprese obyčejných okamžiků a detaily každodennosti. Namísto předchozích filmů se ale tvůrce zcela zřekl fantaskních motivů a předkládá ryze civilní romanci. Snímek pak vykazuje překvapivě mnoho styčných bodů s neprávem méně známým filmem studia Ghibli "Whisper of the Heart" – od zaměření na rukodělné řemeslo, důkladné vykreslení lokální atmosféry reálného prostředí až po dílčí peripetie vztahu, kde si oba protagonisté k sobě dlouho hledají cestu a následně musejí přečkat dlouhé odloučení, které ale o to více prohloubí jejich city. Bohužel na rozdíl od geniálního Mijazakiho scénáře tentokrát sledujeme naopak schematicky slabou hrdinku, kterou musí v klíčových chvílích k činu popostrčit hrdina, ale také namísto sebevědomých postav vlastně jen další emocionálně a osobnostně nestabilní figury zmítané svými pocity a svým okolím. (23.08.2014)

Na rozdíl od Mijazakiho a Takahaty jsem vždy považoval Šinkaie za... no, zkrátka za kýčaře. V tomto případě je jeho postava v sobě utopený filozof, poeta a řemeslník, vše v jednom balení, který rád chodí venku, když leje, a kreslí boty. Jako jo, kluk je sympaťák a femme fatale pohrávající si s lodičkou na špičce bosé nožky zamotá hlavu nejednomu divákovi, ale pořád je to málo uvěřitelné, jednoduché a... kýčovité. (20.04.2021)