Neskolko dnej iz žizni I. I. Oblomova
Oblomov
Oblomov
Obsahy(2)
Slavný román I. A. Gončarova o citlivém, ale nepraktickém Oblomovovi a jeho příteli, pragmatickém, aktivním a úspěšném Štolcovi, je dnes stejně jako v polovině předminulého století příběhem o věčném souboji rozumu a citu, o hierarchii životních hodnot. Prubířským kamenem povah obou mužů i jejich společného přátelství se stane jejich společná láska k jedné dívce – Olze. Stejnojmenná filmová adaptace, jíž se ujal jeden z nejznámějších ruských režisérů Nikita Michalkov, patří zároveň k jeho nejkrásnějším snímkům. Prostředí petrohradských paláců či zašlá sláva venkovského sídla Oblomovky v Rusku minulého století poskytly režisérovi i jeho kameramanovi Pavlu Lebeševovi látku k okouzlujícím, výtvarně sugestivním scénám. Hereckému koncertu tří hlavních postav nezapomenutelným způsobem dominuje Oleg Tabakov v roli líného, hlubokého a zároveň nesmírně senzitivního Oblomova, po boku s Jelenou Solovjejovou v roli Olgy a Jurijem Bogatyrjovem v roli Štolce. Oblomov patří k filmům, o nichž by se dalo říci, že byly natočeny srdcem. O tom, na čí straně ve věčném souboji rozumu a citu stojí sám režisér, svědčí jeho vlastní slova: „Natočil jsem Oblomova tak, jak jej Gončarov napsal. Ačkoliv nás na mnoha stranách přesvědčuje, že je třeba být aktivní a bystrý jako Štolc, nejlepší části románu patří Oblomovovi – jeho dětství a vztahu k Olze.“ (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (71)
Klasický představitel "zbytečného člověka" se do filmu převádí z ruské literatury obtížně. Vystihnout onu chronickou lenost, neschopnost učinit rozhodnutí a ztrátu motivací k životu s sebou nutně nese nebezpečí rozvláčnosti, opakování se, stereotypu, což filmovému tvaru škodí. Ani zde se tomu autoři úplně neubránili, za což ubírám jednu hvězdu, a to i s vědomím, že si nejsem jistý, jestli se to vůbec dalo udělat líp. ()
Váham, či nedať tomuto vynikajúcemu filmovému dielu maximum, ale nemôžem. Pasivita a nedôvtipnosť Oblomova ma tak nudila a rozčuľovala, že som mala chuť ním zatriasť aby sa prebudil a žil! Pasivitu chápem, a pripisujem ju výchove bez systému, ale prečo mal také nízke sebavedomie, to je pre mňa záhadou. Ale mužské jednanie je pre ženy dosť často záhadné a nepochopiteľné (platí to aj opačne, samozrejme:-)) Veľmi silné**** ()
Jakkoliv je knižní předloha výborná, film se mi líbil ještě víc. Je totiž spíše polemikou nad samotným smyslem života, než odsouzením jednoho (řekněme způsobu) žití. Je více pocitový, je zde více symboliky a méně černobílých charakterů, což je bezpochyby k lepšímu. Navíc musím zmínit výbornou kameru a skvělou hudbu... ()
Jeden z mých nejoblíbenějších románů, ale nejen to, i tahle filmová verze mi přijde zcela adekvátní. Nebýt filmu, nešel bych si koupit tu knihu, která byla ještě hlubším zážitkem, přesněji řečeno jiným, neb film má asi větší limity než psaná verze. osobně mě zaráží, proč autor - Gončarov dál nepokračoval v podobných románech, ale pak se věnoval už ne tragikomedii, jak by se řeklo dneska, ale spíše jen dramatu. Oleg Tabakov byl i u nás dosti známý herec, Jelena Solovej, hlavní ženská postava sice není to co bych si představoval na tak obtížnou roly, kterou hlavní hrdinka by měla umět ztvárnit, ale nekazí to tomuhle dílu natolik, aby si toho divák všímal a tudíž ho to rušilo. Slovo "oblomovština" se prý jeden čas používalo pro jistý druh lidí, pro jejich životní styl, ale nevím, kdyby to už někdo za mého mládí vyslovil, tak by většina lidí nevěděla o čem to řečník mluví... A přece i nadále se podobné styly života mezi lidmi vyskytují. Tedy tak jak to bylo dříve, je nyní a bude i v budoucnu. proto stojí za to snažit se pochopit toto dílo. Je o člověku, o tom jaký může i být a jak může svůj život prožít!.... OBLOMOV, jak se dole u dalšího komentátora dovídám není NOVELA, nemá ten rozsah, je to román, ejho rozsah je 468 stran. Novela má obvykle kolem 100 - 150 stran. ()
„Ani jediné falešné noty nevydalo jeho srdce, on neznal licoměrnosti. Žádná, ani sebe dovedněji vypravená lež ho nepřelstila, nic nesvedlo ho s jeho cesty. Kdyby se vlnil kolem něho celý okean špatností a zla, kdyby všechen svět otráven byl jedem a hrozil rozkladem, Oblomov nikdy nenechal by se svésti, ale šel by svou cestou; v duši jeho zůstalo by čisto, čestno, jasno… Srdce jeho nedá se zakoupiti ničím; na Oblomova možno se vždy spoléhati… Kdo jednou jej poznal, nikdy nepřestane ho milovati,“ pronáší o Iljovi Iljiči Oblomovi jeho přítel Štolc. Celou tuto ideu člověka dokázal do své hry bezezbytku vtělit Oleg Tabakov. Oblomovův svět má dvě polokoule: interiérový mikrokosmos nudy, osvětlený řádně vypečeným pirohem, v němž pluje na bezpečné pohovce hustou polévkou vzpomínek, snů a čekání na přítele; a makrokosmos venkova osvobozený od městských zdí, plný hravosti, poznání, lásky a činorodosti. Jeho planeta je ale deformovaná, nejednou se oba světy prostupují: v nedůvěře v sebe, v bolestínství, v touze stanout… Probuzený věčný spáč se doslova opíjí novými podněty, ale střepy spánku jej vytrvale odrážejí v jeho spící formě, a tento pohled jej zrazuje; noc probděná v altánku, noc myšlenek a touhy a vizí tak nemůže být završena ničím jiným než bezuzdným spánkem, ba přímo prospáním vysněné (žel jen tak) budoucnosti. Michalkov Gončarovův příběh přiléhavě adaptoval do dvou částí (důmyslně propojených reminiscencemi na Oblomovo dětství), první, interiérová má ráz divadelní, je dusivá přes pomalu zotvíraná okna;, o to živěji, osvobozeněji působí „filmovější“ část druhá s fascinujícími přírodními motivy. Citlivé, burcující, úchvatné - - - mrzí mne jen, že Nikita Michalkov nenatočil film také podle Strže, kterou mám od Gončarova snad nejraději… ()
Reklama