Neskolko dnej iz žizni I. I. Oblomova
Oblomov
Oblomov
Obsahy(2)
Slavný román I. A. Gončarova o citlivém, ale nepraktickém Oblomovovi a jeho příteli, pragmatickém, aktivním a úspěšném Štolcovi, je dnes stejně jako v polovině předminulého století příběhem o věčném souboji rozumu a citu, o hierarchii životních hodnot. Prubířským kamenem povah obou mužů i jejich společného přátelství se stane jejich společná láska k jedné dívce – Olze. Stejnojmenná filmová adaptace, jíž se ujal jeden z nejznámějších ruských režisérů Nikita Michalkov, patří zároveň k jeho nejkrásnějším snímkům. Prostředí petrohradských paláců či zašlá sláva venkovského sídla Oblomovky v Rusku minulého století poskytly režisérovi i jeho kameramanovi Pavlu Lebeševovi látku k okouzlujícím, výtvarně sugestivním scénám. Hereckému koncertu tří hlavních postav nezapomenutelným způsobem dominuje Oleg Tabakov v roli líného, hlubokého a zároveň nesmírně senzitivního Oblomova, po boku s Jelenou Solovjejovou v roli Olgy a Jurijem Bogatyrjovem v roli Štolce. Oblomov patří k filmům, o nichž by se dalo říci, že byly natočeny srdcem. O tom, na čí straně ve věčném souboji rozumu a citu stojí sám režisér, svědčí jeho vlastní slova: „Natočil jsem Oblomova tak, jak jej Gončarov napsal. Ačkoliv nás na mnoha stranách přesvědčuje, že je třeba být aktivní a bystrý jako Štolc, nejlepší části románu patří Oblomovovi – jeho dětství a vztahu k Olze.“ (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (71)
N. Michalkov ma ešte nesklamal. Aj keď je Oblomov z diváckeho pohľadu menej atraktívny, rozťahaný i bez nejakej výraznejšej dejovej linky, stále má Michalkovov rukopis i humor, ktorý ma baví. Hlavná postava je poriadny mulo a povaľač, ale nečakane ho zasiahne láska ako blesk z jasného neba a zrazu cíti energiu a chuť do života ako nikdy predtým. Film je pomerne dlhý, na STV bol rozdelený na dva diely. Strihať by bolo z čoho, určite sa film dal skrátiť kľudne aj o 30 minút a to bez straty duše filmu. Niektoré zábery boli zbytočne dlhé, dokonca i celé scény, ale pravdepodobne to bol zámer. Nie som nadšený ani sklamaný, ale prikloním sa k slabším štyrom hviezdam. 70%. ()
nejméně vhodná volba filmu ke sledování ve stavu vysoké únavy a spánkové deprivace. těžká únava a rezignace sálají už ze samotného filmu, ačkoliv jsou převážně jiného druhu - jde o hlubokou životní melancholii, jaká snadno bují v citlivých duších žijících bez lásky, ideu života jako mrákotného stínu, který zůstává člověku coby památka na něco minulého, zpola zapomenutého, možná nikdy docela nepřítomného. časté a náhlé, ničím neuvozené retrospektivní odskoky mohou budit zdání nadbytečných přerušení, zatímco právě v nich dospívá film ke svému naplnění. v nich a v křehkých momentech, které spolu Ilja Iljič s Olgou sdílejí. /// literární vstupy vypravěče usilují o odstup a objektivní vnímání postav a jejich počínání, zatímco "šmátravá" kamera Pavla Lebeševa a extatická hudba Eduarda Artěmjeva působí zároveň v opačném směru - čistě filmovou metodou přibližují postavy divákům citově a intimně. zejména práce s barvou, velikostí záběru, jeho zasvětlením a snivé jízdy kamery - tolik typické pro Michalkovovy filmy - pomáhají ilustrovat citový život Gončarovova (ne?)hrdinského Oblomova a dodávají na hloubce přemýšlivým dialogům, střetům hodnot a reflexi jistých sklonů jistých lidí... anebo snad člověka jako takového. ()
„Ani jediné falešné noty nevydalo jeho srdce, on neznal licoměrnosti. Žádná, ani sebe dovedněji vypravená lež ho nepřelstila, nic nesvedlo ho s jeho cesty. Kdyby se vlnil kolem něho celý okean špatností a zla, kdyby všechen svět otráven byl jedem a hrozil rozkladem, Oblomov nikdy nenechal by se svésti, ale šel by svou cestou; v duši jeho zůstalo by čisto, čestno, jasno… Srdce jeho nedá se zakoupiti ničím; na Oblomova možno se vždy spoléhati… Kdo jednou jej poznal, nikdy nepřestane ho milovati,“ pronáší o Iljovi Iljiči Oblomovi jeho přítel Štolc. Celou tuto ideu člověka dokázal do své hry bezezbytku vtělit Oleg Tabakov. Oblomovův svět má dvě polokoule: interiérový mikrokosmos nudy, osvětlený řádně vypečeným pirohem, v němž pluje na bezpečné pohovce hustou polévkou vzpomínek, snů a čekání na přítele; a makrokosmos venkova osvobozený od městských zdí, plný hravosti, poznání, lásky a činorodosti. Jeho planeta je ale deformovaná, nejednou se oba světy prostupují: v nedůvěře v sebe, v bolestínství, v touze stanout… Probuzený věčný spáč se doslova opíjí novými podněty, ale střepy spánku jej vytrvale odrážejí v jeho spící formě, a tento pohled jej zrazuje; noc probděná v altánku, noc myšlenek a touhy a vizí tak nemůže být završena ničím jiným než bezuzdným spánkem, ba přímo prospáním vysněné (žel jen tak) budoucnosti. Michalkov Gončarovův příběh přiléhavě adaptoval do dvou částí (důmyslně propojených reminiscencemi na Oblomovo dětství), první, interiérová má ráz divadelní, je dusivá přes pomalu zotvíraná okna;, o to živěji, osvobozeněji působí „filmovější“ část druhá s fascinujícími přírodními motivy. Citlivé, burcující, úchvatné - - - mrzí mne jen, že Nikita Michalkov nenatočil film také podle Strže, kterou mám od Gončarova snad nejraději… ()
V čem vlastně spočívá ta oblomovština? To není jen lenost nebo nerozhodnost či nuda....nužno padumáť... Oblomov i jeho sluha Zachar opravdu dojímají. Dala bych i plný počet, ale film na mě působil dost rozklíženě. Také bych nepotřebovala orámování snímku scénami z dětství a nečekaná změna v tempu, kdy po dlouhých pohledech na dno hrnku náhle vypravěč vypoví, co proběhne v dalších generacích, mě také nepotěšila. ()
Oblomov patří mezi moje nejoblíbenější zářezy ruského realismu, takže jsem byl na adaptaci samozřejmě zvědavý a nemůžu se ubránit srovnání. Film je velmi poetický, což o Gončarovovi neplatí. Ale to beru jen na okraj, ne jako výtku. Jako výtku beru, že dělá přesně to, čemu se román snažil vyhnout - pro hrdinův stav hledá vnější omluvu, hledá nějaký důvod, čím by ho vykreslil jako nedobrovolného vězně své lenosti. Kdežto v předloze bylo zásadní, že konečná zodpovědnost leží na něm - že má příležitosti se posunout, ale nedokáže to udělat, a že důvody, co ho k tomu vedou, nejsou dost silné, aby byly omluvou... (Kritická část se věnuje společnosti, která mu to umožňuje, přičemž tenhle prvek je ve filmu překvapivě slabý.) Čtu si gudaulinův komentář, že mu chybí hlubší analýza Oblomovova chování, která by ho asi nějak ospravedlnila nebo alespoň vysvětlila jako člověka. Za mě je chyba přesně opačná - film vyvolává dojem, že takové důvody hledá a že existují, i když smysl celého Oblomova spočívá právě v tom, že tomu tak není. To je podle mě úplně zásadní sdělení předlohy a to, že ho Michalkov nahrazuje tradičním pohledem hrdiny, kterého nevratně narušila výchova (dětství Oblomova je v předloze věnován zlomek prostoru oproti filmu a nevtírá se do celého děje jako nucené flashbacky, ale jedna ucelená kapitola), je zásadní posun k horšímu a plytšímu. Plus ten návodný a polopatický voiceover, který sděluje, co rozhodně mělo (a z části i je, takže duplikace) sděleno obrazem... Celkově je Oblomov samozřejěmě dostačující ilustrací románu, ale rozhodně měl na víc jak pro samotnou předlohu, tak v rámci samotné filmovosti. ()
Reklama