Neskolko dnej iz žizni I. I. Oblomova
Oblomov
Oblomov
Obsahy(2)
Slavný román I. A. Gončarova o citlivém, ale nepraktickém Oblomovovi a jeho příteli, pragmatickém, aktivním a úspěšném Štolcovi, je dnes stejně jako v polovině předminulého století příběhem o věčném souboji rozumu a citu, o hierarchii životních hodnot. Prubířským kamenem povah obou mužů i jejich společného přátelství se stane jejich společná láska k jedné dívce – Olze. Stejnojmenná filmová adaptace, jíž se ujal jeden z nejznámějších ruských režisérů Nikita Michalkov, patří zároveň k jeho nejkrásnějším snímkům. Prostředí petrohradských paláců či zašlá sláva venkovského sídla Oblomovky v Rusku minulého století poskytly režisérovi i jeho kameramanovi Pavlu Lebeševovi látku k okouzlujícím, výtvarně sugestivním scénám. Hereckému koncertu tří hlavních postav nezapomenutelným způsobem dominuje Oleg Tabakov v roli líného, hlubokého a zároveň nesmírně senzitivního Oblomova, po boku s Jelenou Solovjejovou v roli Olgy a Jurijem Bogatyrjovem v roli Štolce. Oblomov patří k filmům, o nichž by se dalo říci, že byly natočeny srdcem. O tom, na čí straně ve věčném souboji rozumu a citu stojí sám režisér, svědčí jeho vlastní slova: „Natočil jsem Oblomova tak, jak jej Gončarov napsal. Ačkoliv nás na mnoha stranách přesvědčuje, že je třeba být aktivní a bystrý jako Štolc, nejlepší části románu patří Oblomovovi – jeho dětství a vztahu k Olze.“ (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (71)
Mamánci a lenoši všeho druhu mohou zajásat, v Oblomovovi naleznou ještě vyšší level všech svých nectností a tím pádem i omluvu pro svoji životní pasivitu. Je smutné i dojemné zároveň dívat se na životní trosku, která 12 let prospí na gauči, převracejíc se ze strany na stranu. Oleg Tabakov hraje sice tradičně na vysoké úrovni, ale přece jen ve věku 44 let mi na Oblomova, kterému je jen mírně přes 30, připadal poněkud přestárlý. Na to, abych dal více než 3*, trpí Oblomov tradiční sovětskou (ruskou) nemocí, tedy neochotou stříhat. Je to rozvláčné, se zbytečnými flashbacky do dětství, které narušují už tak pomalý tok vyprávění. Román jsem nečetl a u filmového zpracování mi chyběla hlubší analýza, z čeho vychází Oblomovův životní postoj. Odhaduji, že Gončarov chtěl obžalovat zároveň i politický systém v Rusku, který určitě k aktivnímu životnímu projevu příliš nevybízel, a nejspíš chtěl i zkritizovat sociální rozvrstvení Ruska. Pokud jste majitelem 350 lidských "duší", máte příjem zaručený a nestimuluje to ke snaze uživit se sám. Za vidění určitě Michalkovův film stojí, je ale nutné obrnit se trpělivostí a přistoupit ke sledování filmu řádně odpočatý. Celkový dojem: 60 %. ()
Klasický představitel "zbytečného člověka" se do filmu převádí z ruské literatury obtížně. Vystihnout onu chronickou lenost, neschopnost učinit rozhodnutí a ztrátu motivací k životu s sebou nutně nese nebezpečí rozvláčnosti, opakování se, stereotypu, což filmovému tvaru škodí. Ani zde se tomu autoři úplně neubránili, za což ubírám jednu hvězdu, a to i s vědomím, že si nejsem jistý, jestli se to vůbec dalo udělat líp. ()
Michalkovovo zpracování vyznívá zcela opačně než původní Gončarovův román. Oblomov je prototypem zbytečného člověka, do ničeho se mu nechce, nic ho nezajímá a pravděpodobně by celý svůj život prospal, kdyby ho z lenošení a nezájmu nevytáhl jeho německý přítel Štolc. Teprve až silné citové pouto k dívce Olze dokáže změnit Oblomovův postoj k životu a ukazuje se, že není tak zbytečný, nýbrž že je to v jádru dobrý člověk. ()
Vizuálně velmi poetický film, jinak ale pro mne celkem nudný děj. Tabakov jako představitel Oblomova se mi zdál nevhodný, byl spíše karikaturou a ubíral na věrohodnosti. Gončarova jsem nečetl, ale zde ve filmu se mi zdálo Oblomovovo "filozofování" dosti plytké. Kdyby byl film o hodinu kratší, byl by lepší... ()
nejméně vhodná volba filmu ke sledování ve stavu vysoké únavy a spánkové deprivace. těžká únava a rezignace sálají už ze samotného filmu, ačkoliv jsou převážně jiného druhu - jde o hlubokou životní melancholii, jaká snadno bují v citlivých duších žijících bez lásky, ideu života jako mrákotného stínu, který zůstává člověku coby památka na něco minulého, zpola zapomenutého, možná nikdy docela nepřítomného. časté a náhlé, ničím neuvozené retrospektivní odskoky mohou budit zdání nadbytečných přerušení, zatímco právě v nich dospívá film ke svému naplnění. v nich a v křehkých momentech, které spolu Ilja Iljič s Olgou sdílejí. /// literární vstupy vypravěče usilují o odstup a objektivní vnímání postav a jejich počínání, zatímco "šmátravá" kamera Pavla Lebeševa a extatická hudba Eduarda Artěmjeva působí zároveň v opačném směru - čistě filmovou metodou přibližují postavy divákům citově a intimně. zejména práce s barvou, velikostí záběru, jeho zasvětlením a snivé jízdy kamery - tolik typické pro Michalkovovy filmy - pomáhají ilustrovat citový život Gončarovova (ne?)hrdinského Oblomova a dodávají na hloubce přemýšlivým dialogům, střetům hodnot a reflexi jistých sklonů jistých lidí... anebo snad člověka jako takového. ()
Reklama