Pohádkář

Epstein není Einstein přes (milostné) vztahy. Jak vlastně definovat Pohádkáře. Jedním dílem je zde snaha o pocitovost, druhý díl obstarává okruh postav, které jsou na sobě citově závislé, potřebují se, ale ani neví proč, nejednají fér a žijí ve lži a přesto spolu náramně šukají. Neupřímnost postav se částečně promítá do celého vyznění filmu. Ten nemá dopředu ucelené, čím chce být. Nalezneme v něm prvky krimi, erotického filmu a vztahového dramatu. Jenže, co si z toho vybrat, když ani jedno není příliš poutavě, ani věrohodně realizováno. Na začátku příběhu řeka vyplaví mrtvolu muže ve fázi rozkladu, kterou se nedaří identifikovat. V úvahu připadá hudebník Feubert, který to táhne se dvěma ženami najednou, jedna je překladatelka (Eva Herzigová), druhá je advokátka (Aňa Geislerová), se kterou má ještě navíc dítě. Prvně jmenovaná je mu dobrá akorát tak do postele, druhá ho vysekává u soudů z vysokého trestu odnětí svobody, který mu hrozí za podvody a neplacení alimentů. A aniž by si uvědomoval rizika takového vztahu, tak dělá jakoby nic a vesele přesedlává z jedné vagíny na druhou. S erotikou to však není nijak žhavé, nic moc se po erotické stránce neděje, jedna slabá soulož a ještě jedna slabší soulož ve stoje, přičemž mít ve filmu dvě herečky, kterým to kouká z očí a nesvléknout je, je neodpustitelné. Pak je zde scéna, co určitě překvapí. Macháček cucá přebytečné mléko kojící Gajslerce z jejího prsa, když se rozbije odsávačka. Milovníci reklam na dámské pozadí uvítají pevnou kůži na zadku Evy Herzigové. V souvislosti s ní se o filmu hodně mluvilo. Mýtus, že (bývalé) modelky neumějí hrát, tak žije hlavně prostřednictvím Cindy Crawford, která ze všech modelek drží prapor pro nejhorší herecký výkon po sestoupení z přehlídkového mola. Jen se sluší napsat, že tím filmem byl propadák "Fair Game". To její, o nic méně slavnější kolegyně, je poměrně dobře herecky vybavená. Akorát jí nebylo někdy příliš dobře rozumět, za což mohl přízvuk v jejím hlase. Je dobře, že se tvůrci nerozhodli ji předabovat, jak to je pravidlem u její kolegyně Simči Krainové, se kterou ji pojí určitá vnějšková podoba a charisma, jakým obě oplývají. Občas převládal pocit, že Krainová nebyla k dispozici, a tak za ni Herzigová zaskočila. O zahraniční akvizici bylo náležitě postaráno. Herzigová měla osobního šoféra, vizážistu a další vymoženosti. Důležitou roli v příběhu sehrával vyšetřující kapitán Rott. Matěj Hádek ukázal, že se v žádné roli neztratí. I když role měla nádech prázdnoty, dokázal ji vtisknout věrohodnost, která paradoxně chyběla rozháranému a ne zrovna přehledně natočenému příběhu, který využíval retrospektivní způsob vyprávění. Tím docházelo k nižší návaznosti scén a horší orientaci v ději, který nasadil pocitový ráz, který určitě nebude vyhovovat každému, stejně tak divák obtížně vstřebá určitou nesympatičnost postav i jejich jednání. Není rovněž možné, aby film pracoval s konceptem, že každé postavě bude věnována zvláštní pozornost. Například pohledy do soukromí vyšetřovatele, dost brzdily děj. Navíc, (milostných) problémů ve vztazích je ve filmu víc než dost, tak proč ještě přidávat k dobru i policistovy problémy s bývalou manželkou, která není ochotna vyjít mu vstříc ve střídavé péči o jejich nezletilého syna. Přísná měřítka snese technická stránka filmu. Kamera Martina Štrby využívá celé spektrum oku lahodících záběrů, zvuk Radima Hladíka jr. plní vysoké požadavky na sluchový komfort, architekt Milan Býček vystihuje nálady filmu a kostýmy Tatiany Kovaříkové ladí s celkem. Zvláštní sekci tvoří hudba, jejíž autorem je renomovaný Roman Holý. Filmem zazní několik jeho songů interpretovaných třeba Terezou Černochovou, jež se výraznou měrou přičinily o pocitový rozměr filmu. Ostatně to byl i záměr tvůrců filmu, ale ten vyšel jen v nepatrném poměru. Tolik špičkových profesionálů a film se nepřeklene přes průměr, pokud jde o příběh. Může za to Marek Epstein, který původní předlohu Barbary Nesvadbové razantně pozměnil, neorganizovaně upravil a rozměnil na povrchní výsledek, ve kterém Macháček ochmatává Herzigovou a občas se poškorpí s Gajslerkou a život jde dál. Režisér Michálek tomu nedodal potřebný přesvědčivý rozměr a uchýlil se podle daných možností k vykonstruovanému vztahovému slepenci, který funguje jen náhodně. Sice originální, leč o poutavém vyprávění nemůže být řeč. Pohádkář je vlastně dokonalý lhář. A to je ta definice, o které byla na začátku řeč. 50% (03.04.2015) (méně) (více)