Zahrada Finzi-Continiů

O prenasledovaní Židov počas WWII bolo nakrútených množstvo filmov a väčšina bola z emocionálneho hľadiska silnejšia a diali sa v nich oveľa väčšie zverstvá, než tie, ktoré sa dejú v tomto filme. No sila Záhrady Finzi-Contini spočíva v tom, že sledujeme zmenu v spoločnosti, v ktorej sa postupne odoberajú práva židovským občanom, až nakoniec prídu o všetky. Spočiatku to sú len také drobnosti, ako zákaz vstupu do knižnice, potom zákaz študovať a postupne sa to stupňuje. Preto je dôležité nezatvárať oči pred akýmkoľvek upieraním základných ľudských práv, lebo môže to začínať nevinne, no končí to vždy obrovskou tragédiou a utrpením množstva ľudí... (07.01.2019)

Cože? Akademie? Žebříčky? Tohle bylo naprosto v jiném proudu, než ke kterému mám filmový obdiv a směřuji své hodnoty. Unylá nuda, která se rochní v nezajímavosti a obyčejnosti, bohužel je trefou do černého jak vnímám a odsuzuji italský neorealismus. Tento žánr je pro mě jak minové pole, v poslední době jsem se nástrahám úspěšně vyhýbal a viděl spoustu obohacujících klasických snímků, které se mi vysloveně líbily. Ale tenhle šrapnel mě na nějaký čas z Apenin odežene. Při poslechu toliko nefilmové hudby a sledování kolomazí namazané kamery jsem krvácel. Ne všechny filmy jsou pro každého. 15 % (17.09.2015)

Vittorio De Sica se částečně vrací k neorealismu a naplno ke svým závažným tématům. Jeho portrét Ferrary let 1938-1942, zaměřený na situaci židovské aristokracie - především rodiny Finzi-Continiů - je jednou z nejsilnějších a nejpovedenějších Sicových fresek. V centru dění stojí patrně krásná Micòl, která se zmítá mezi třemi muži - svým bratrem, přítelem z dětství Giorgiem a Brunem, k němuž se cítí tělesně přitahována nejvíce. Především její vztah k Giorgiovi je vylíčen velmi intenzivně, plně a zajímavě, a to i z jeho perspektivy. Díky tomu, že se snímek může pochlubit silným a s přehledem zpracovaným tématem, galerií osobitých postav a výtečnou Sicovou režií, lze ho směle řadit k starším neorealistickým perlám Vittoriovy tvorby. (02.09.2006)

Trochu jsem se obával, co zase tohle bude zač, bál jsem se toho, že to bude příliš evropské, ale nakonec jsem byl příjemně překvapen, jak je možné natočit film o židovské rodině před válkou v Itálii. Je to historické, je to uvěřitelné a není to zbytečné citové vydírání. I tak si ale myslím, že na film rychle zapomenu. (31.07.2015)

Ach, ne... Vážně by mě nenapadlo, že Vittorio De Sica, který si ve své komedii/parodii Hon na lišku (1966) docela trefně utáhnul z různých vyprázdněných rádoby artových filmů, filmařů a kritiků, natočí o 4 roky později snímek, který místy přesně takový film i připomíná. Akademici z Berlína i USA se poklonili s připravenými soškami, ale já si nemohu pomoct, neb tohle drama mi připadalo co do vykreslení postav velmi povrchní a zpracování podané (snad až na samotný závěr) bez silnějších emocí. Holokaust přitom určitě považuji za jedno nejsilnějších témat dějin minulého století, ale pokud právě film s tímhle tématem budí spíše chladné dojmy a jeho sledování nudí, o to více zamrzí ten promarněný potenciál. Navíc až na otce rodiny Finzi-Continiů zde židovské postavy, resp. jejich protagonisti na čele s Dominique Sandovou, vůbec nevypadají a ani ničím nepůsobí jako Židé. A je mi líto, ale za pěkné prostředí, občas zdařilé záblesky vizuální stránky a několik silnějších momentů uprostřed dlouhé ušmudlané poetiky tenisu a bicyklování mladých či zámožných majetků starších, nemůžu dát vysoké hodnocení. Ani díky závěru, který na mě zejména ve scéně se setkáním v čekárně i zapůsobil, jsem se nakonec nedokázal vyšplhat na 3 hvězdy. [50%] (14.06.2021)