Umělcova smlouva

Bizarně krásné, obzvlášť v závěru. Tenhle film mě ohromně překvapil. Úchvatné kostýmy, překrásný vizuál, anglický venkov, úžasná hudba, které mě neuvěřitelně bavila, skvělá výchozí zápletka a kupodivu to ani vteřinu nenudí. Krásně to vypadá, celkem pohodová atmosféra postupně houstne a přitom je to od začátku do konce krásné. Jen stěží, najdete film, který se Umělcově smlouvě podobá byť jen trochu. I když je to film sice krásný, rozhodně se nejedná o odpočinkovou záležitost (i když to tak na konci vypadá), a rozhodně to není film do každé nálady. Já ji měl. 80%, možná že i trošku víc. Peter Greenway je rozhodně zajímavý režisér. (25.03.2021)

Druhej film Petera Greenawaye co jsem viděl a můj výborný dojem z Kuchaře, zloděje jeho ženy a jejího milence si sice nepokazil, ale rozhodně ho nepřekonal! Barokní komedie/drama/detektivka, chvílema působí až mysteriozně o zvláštní smlouvě mezi umělcem a bohatou aristokratkou mě zaujalo přdevším naprostou absencí kladných emocí! Hlavní hrdina - malíř Neville má do klasického austenovského klaďase velmi daleko! Je to namyšlený arogantní umělec, jehož vztah k ženám je horší než zvířecí! Film krásnými obrazy anglického venkova navozuje právě atmosféru uhlazené bezproblémové pohodové nudy bohaté šlechty, jako známe právě od Austenové, vzápětí je ale střídá scénami s perverzním sexem, nechutnýma řečma a syrovou brutalitou! Úžasná je především prostřední část filmu, kdy sledujeme vznik kreseb venkovského sídla, na kterých se objevují záhadné předměty patřící osobě, jež by měla být na uplně jiném místě!V tu chvíli má film opravdu atmosféru nutí diváka se bedlivě dívat na každý záběr, aby něco odhalil! V této části jsem se filmem kochal, ale ke konci ztratil tempo které chytl zase až v uplném závěru! Nicméně vzhledem ke spoustě náznaků a alegorií, které mi jak zjišťuju unikly by stálo za to, podívat se na to ještě jednou, vadit mi to nebude! (12.08.2007)

Film nejevil klasické známky thrilleru, ale i přes pomalý, téměř nulový spád, jsem byla napnuta až do konce. Ačkoliv se ve filmu nic nedělo, nic se nestalo, nepředalo nám to nějakou extra myšlenku, ba ani nevím kdo pána domu zabil, film se mi vryl pod kůži svou hudbou, obrazy a tajemným udržováním diváka v napětí. Velmi zvláštní film... (25.02.2009)

Umelcova zmluva je predovšetkým Greenawayovou zmluvou (dosť delikátnou a ošemetnou, no stopercentne čestnou) s divákom. Divák dostane svojich "dvanásť kresieb", musí sa však dať nechať tak trochu znásilniť (ako pani domu). Napríklad nebrať kriminálnu zápletku ako kriminálnu zápletku. Smrť pána domu je tu totiž rovnako irelevantná ako smrť pána domu v Altmanovom Gosford Parku. Nemá pre film žiadny podstatnejší význam, či lepšie povedané - jeho smrť nás zaujíma len do tej miery, do akej sa vzťahuje k úvahe o povahe výpovednej hodnoty umeleckého diela ako takého. Greenawayove vizuálne atraktívne spôsoby premýšľania o realite bývajú priam deskriptívne názorné, no táto okázalá inventarizácia sveta sa v konečnom dôsledku ukáže ako falošná alebo prinajmenšom nespoľahlivá. V Topení po číslach režisér s maniakálnou obsesiou skladá stupnicu neexistujúceho meradla. V Umelcovej zmluve klasicisticky vecná kresliarska optická pomôcka vnáša falošnú ilúziu poriadku do sveta, ktorý z princípu iný ako "barokový" ani nemôže byť. Čo mám na tomto filme úplne najradšej je zdanlivo bezvýznamná a nezmyselná scéna, v ktorej pani Talmannová predstaví pánovi Nevillovi holandského záhradníka ("Pán van Hoyten je takisto umelec."), na čo pán van Hoyten k zdeseniu Nevillovmu i divákovmu pokojne spustí monológ v rodnej reči. Áno, umelec je zvláštna persona, ktorá si arogantne dovolí hovoriť čosi nezrozumiteľné, šarmantne sa pri tom uškŕňať a očakávať, že to bežný smrteľník ocení. Nie som si istý, či Greenawayovej "holandčine" rozumiem bezozvyšku, rozhodne si ju však cením ako máloktorý iný filmársky jazyk. Ak už hovoríme o jazykoch, je tu ešte aj iný jazyk, jazyk hudobný. Film sa totiž môže pochváliť jedným z najlepších soundtrackov v dejinách kinematografie. Rytmika Nymanových pseudobarokových tančekov má až diskotékový drajv, iba sa divím, že žiadny DJ z toho doposiaľ neurobil nejakú kompozíciu v štýle house music. Jediné, čo možno filmu skutočne objektívne vytknúť je nadmerný záujem o hovorené slovo, čo na jednej strane možno vyhodnotiť ako typicky barokovú opulentnosť hodiacu sa k dobe baroka, na strane druhej ako nedostatok zmyslu pre čisto kinematografické kvality, keďže film by sa mal na rozdiel od divadla rozhodne viac zapodievať vizuálnymi hodnotami. (12.08.2007)

I když je obvykle těžké se k podobným filmům věcně vyjadřovat, nedá mi to a podělím se o pár svých vlastních dojmů. Především tato Greenawayova sonda, do dob škrobených šatů a pompézních paruk, do dob anglického baroka, zdá se, mluví o vrstvení a stírání tehdejších společenských rozdílů. U daných postav převyšují vlastnosti jako arogance, megalomanství, bezcitnost, sebestřednost, vlastně tu moc těch kladných ani nenajdeme a celé je to stylizované jako hříčka, poskládáná do minimalistických výjevů, s krásně líbivou minimalistickou hudbou, v prostředí skvostných, obrovských zahrad a staroanglických, zbohatlických usedlostí, se vším, co k tomu patří a nemalou roli tu hraje i ovocnářství a jiná zahrádkářská témata, která prolínají celý film a tvoří jeho nedílnou část. Fakt, že film má také kriminální podtón asi není potřeba více rozvádět, důležité je hlavně to nepřeberné množství obrazů, metafor, odkazů a neustálé tlachání, mezi kterým se občas skrývají podstatné informace, zkrátka je to umělecký film o pocitech a jako k takovému je třeba k němu přistupovat. Co se týče intelektuálních filmů, jako je tento, tak dávám spíš přednost filmům s minimem dialogů a bez komediálních prvků, ale i tak jsem se dokázal naplno vžít do Greenawayových, 300 let starých vizí a vychutnával si kapku po kapce, doušek po doušku šťávu z ovoce jeho rozsáhlých zahrad. 70% (20.07.2013)