Antonia

Viděla jsem, jak plyne život. Myslím, že i o tom ten film byl. Nic extra složitého. Jen venkovský život lidí, které stmelila hlavní hrdinka v jednu obrovskou rodinu. ,,Naše dlouhá kronika dospěla ke konci, a nic se nezavršilo.'' - toť závěr filmu - život prostě plyne dál, někdo se narodí, někdo zase umře. Zvláštní film. (12.07.2011)

Marleen Gorris umí upoutat diváky svým osobitým způsobem. Styl vyprávění o zrození, lásce, umírání, mnoha jiných filozofických mouder, radosti i smutku mě vtáhnul mezi všechny ty zvláštní osoby, s mnohdy i jejich absurdním jednáním a já jsem s nimi všechny ty chvíle prožívala naplno a až do konce jsem nemohla odtrhnout oči ani mysl. Zajímavý film. (03.01.2016)

Film plný vecí reálnych, aj magických. Ľudia sa v ňom rodia, aj zomierajú. Deje sa im dobro, aj zlo. Sú šťastní, aj smutní. Bez problémov dokážu vedľa seba žiť takí, aj onakí. Film, v ktorom sa žije život, lebo žiť ho treba. Zaujímavý film .. zvláštny. Výborný ťah použiť rozprávača a skvelá hudba. Svojou atmosférou mi Antonia pripomenula Anjela nad Teheránom od Giny B. Nahai, či Sto rokov samoty od Márqueza. (05.04.2019)

Bez akéhokoľvek hollywoodskeho lesku. Antonia predstavuje oslavu života ženy, v ktorom prevláda „voľná“ láska, genderová solidarita a práca na poli. Dôsledkom zvoleného prístupu je, že všetci muži vystupujú buď v roli záporákov, alebo slabochov slúžiacich ako servis ženám (i keď scéna „stojka“ je perfektná) a tiež, že merítkom kvality života je intelektuálna jednoduchosť. Vysoká inteligencia vedie k morbídnosti alebo je len analógiou schopnosti rodiť deti, smiať sa či sušiť seno. V takomto vesmíre by som žiť nechcel, neodškriepiteľným na druhej strane zostáva, že režisérka šikovne prepína medzi komédiou a drámou, vďaka čomu jej film nepôsobí neprirodzene. (21.04.2013)

Vzhledem k pojetí ve stylu rodinné ságy a častým voiceoverům ze strany vypravěče, resp. vypravěčky (které mi zrovna moc nesedly), jsem během sledování tipoval, že půjde o adaptaci úspěšné knihy... a ono překvapivě ne, jedná se o autorský počin paní režisérky, která velmi slušně za 100 minut rozpracovala příběh velké rodiny, jíž vládnou ženy, vytvořila i více (vlídně řečeno) divných postav s nějakou anomálií nebo úchylkou a vše navrch potřepala parafrázovaním či přímo čtením filozofie pánů Schopenhauera a Nietzscheho. Člověk by z tohoto popisu řekl, že z takového filmu vznikne jedna (pseudo)filozofická slátanina... a ono překvapivě ne, vše velmi pěkně včetně samotného epického příběhu i protavení filozofie do něj funguje a připadalo mi dostatečně zajímavé. Antonia je skutečně silnou ženou, jejíž síla spočívá v odhodlání ve všem, od poskytování pomoci a vykročení za zvolenými cíly až po smíření se s přicházejícím stářím a smrtí k závěru života. Slabý oproti ní zůstává nejen starý otec, který své jediné východisko nachází v sebevraždě, ale rovněž postrach vesnice Pitte, jehož slabina spočívá v opakované neschopnosti dostatečně ovládnout své pudy a tím je v rámci komunity předem určen k tragickému konci. Naštěstí není celý film jen pesimistický a jedním z hezkých protipólů se stávají i hezké nápady s oživením soch či mrtvol, které v představách hlavní hrdinky víckrát vtipně vstoupí do děje. Nizozemská režiséra Marleen Gorris mě po Lužinově obraně docela upoutala již podruhé... [75%] (03.02.2023)