Antonia

Bez akéhokoľvek hollywoodskeho lesku. Antonia predstavuje oslavu života ženy, v ktorom prevláda „voľná“ láska, genderová solidarita a práca na poli. Dôsledkom zvoleného prístupu je, že všetci muži vystupujú buď v roli záporákov, alebo slabochov slúžiacich ako servis ženám (i keď scéna „stojka“ je perfektná) a tiež, že merítkom kvality života je intelektuálna jednoduchosť. Vysoká inteligencia vedie k morbídnosti alebo je len analógiou schopnosti rodiť deti, smiať sa či sušiť seno. V takomto vesmíre by som žiť nechcel, neodškriepiteľným na druhej strane zostáva, že režisérka šikovne prepína medzi komédiou a drámou, vďaka čomu jej film nepôsobí neprirodzene. (21.04.2013)

Sága jednej rodiny a ich známych. Strasti a radosti života, ktoré si voľne plynú v čase, opísané trpko-humorným a pútavým spôsobom. Tému filmu ako aj takýto spôsob narácie príbehu mám veľmi rád a snímok v tomto smere veru nesklamal. Navyše takmer každá druhá veta tu stojí za hlbší rozbor - nádherná ukážka filozofie života ako i návod ako sa dá žiť. Film si rozhodne zaslúži väčšiu pozornosť. 80/100 (28.02.2016)

Viděla jsem, jak plyne život. Myslím, že i o tom ten film byl. Nic extra složitého. Jen venkovský život lidí, které stmelila hlavní hrdinka v jednu obrovskou rodinu. ,,Naše dlouhá kronika dospěla ke konci, a nic se nezavršilo.'' - toť závěr filmu - život prostě plyne dál, někdo se narodí, někdo zase umře. Zvláštní film. (12.07.2011)

/Nizozemský a vlámským film/ Místo Antonie v novodobé nizozemské kinematografii je nepopiratelné z několika důvodů. Zemi přinesla druhého Oscara za Nejlepší neanglicky mluvený film, k němuž se o dva roky později připojil třetí. Zaznamenala nevídaný finanční úspěch na mezinárodním trhu, přičemž v amerických kinech zdvojnásobila svůj rozpočet. V neposlední řadě byl film průlom pro režisérku Marleen Gorris a díky explicitnímu feministickému vyznění snímku i pro režisérky obecně. Je to zároveň film velmi lokální, pracující a polemizující ve vyprávění s národní i kulturní identitou. Posoudit věrohodnost této rozpravy je na někom povolanějším, jen ze zdejších komentářů ale soudím, že každému je jasné, že k představě sevřené národní pospolitosti přistupuje režisérka a scenáristka v jedné osobě dost podvratně. Antonia je feministická oslava života, ve které se aktivitou hrdinek rozkládají ztrouchnivělé tradice. Jako problém shledávám, jak průhlednými stereotypy musí být jak obžalované zrůdy, tak dobráci. Antonia se při charakterizaci postav zaštiťuje poetickým realismem – tím si v médiích vysloužila přízvisko „feministická pohádka“. Osobně mi kombinace této odlehčené stylizace a vážnosti, s jakou snímek nakládá s tématy emancipace, sexuality nebo rozkladu rodiny, bránila v napojení na cokoli, o čem film zrovna vyprávěl. Vyskytuje se tu mnoho postav – vše jsou karikatury sloužící k různým argumentům, nejčastěji proti mužské sebestřednosti a společenské a církevní krátkozrakosti. Film je to formálně zvládnutý, ale stylem docela jednotvárný, utápějící se v účelově malebných záběrech a ve hře s barevností dekorací a kostýmů, které se mění ve vztahu k náladám a době. Nic nového pod sluncem, tohle je crowdpleaser, který své myšlenky umí podat srozumitelně a přitom líbivě. (13.02.2017)

Zajímavé a poutavé filmové vyprávění o jedné zvláštní ženské rodině s překrásnou hudbou. Antonia přijíždí se svou dcerou do rodné vesnice a její rozhodnutí - žít po svém - je obdivuhodné. Tomu, jak úsměvně rozšiřovala rodinu, podávala pomocnou ruku tam, kde bylo zapotřebí, s upřímností a vřelým srdcem, jsem neodolala. A pak taky ta nádherná hudba... (19.05.2018)